Prolog

749 74 9
                                    

,,Doprava!" zaječí Sam a zatočí do postranní uličky, ze které mám už teď špatný pocit. Udýchaně ji následuji, ale stejně se radši rozhlížím všude okolo. Sam zatáhne za jakousi tyč a s příšerným zvukem, který je sem jistě přiláká, se dolů sesune zrezivělí žebřík.

,,Lez," šeptne mi do ucha a otočí se, aby mi kryla záda. Začnu rychle šplhat, ale její jekot mě vyruší z rytmu a podrážka mých tenisek jen nevinně sklouzne po zrezivělém povrchu a já se jen zmůžu na prudké vydechnutí. Na chvíli ucítím tlak vzduchu, ale nakonec stejně dopadnu na zaprášenou zem. Ti podivní chlapíci nechají Sam na pokoji a vrhnou se na mě. Pár ran vykryju, ale jakmile vytáhnou nůž, už vím, že nemám ani minimální šanci na život.

,,Ne!" slyším ještě Samin výkřik, ale poté se všechno začne točit a rozostřovat.

,,Zachraň se," má poslední slova.

Tma.

Je všude a nechce mě vypustit ze svých spárů, ale nakonec ji protne ostré světlo velikého měsíce, který se na mě usmívá a dodává mi sílu.

Pár minut nevidím nic jiného než měsíc, ale pak už se začnu rozhlížet po uličce.

Nikde nikdo. Jen pár krys se schovává za kontejnery.

I když...

Na jednom z nich uvidím cosi červeného. Nakrčím obočí a chci zůstat ležet, ale zvědavost mě donutí se s bolestmi zvednout. Pomalu dokulhám k té věci. Bříšky prstů se k tomu pomalinku přibližuji.

Je to látka...

Vezmu to obou ruk a roztáhnu, abych to lépe viděla.

Veliká kapuce a dlouhá látka. No jasně, kápě.

Přehodím ji přes sebe a kapuci si natáhnu na hlavu.

Chvíli rozmýšlím co dál, ale stejně zvítězí nápad jít domů.

Nejdřív se zorientuji a pak si to rychlím krokem mašíruji do mého bytu.

Chci sáhnout na kliku, ale má ruka ní projde. Zamračím se.

,,Co to sakra?" zakleju, když už to zkouším snad po sté. Potom co si uvědomím, že to nemá cenu těmi dveřmi radši projdu.

Sam sedí v koupelně. Obličej v dlaních a něco malého a lesklého leží těsně u ní.

Okamžitě poznám o co se jedná.

,,Och bože, Samantho," šeptnu zničeně.

Rychle k ní přiskočím a pohladím jí po vlasech. Pláč maličko utichne. Opatrně se natáhnu pro tu hnusnou věc a hodím ji do koše. Pamatuji si, že Sam vždy uklidnilo, když jsem jí zpívala. Proto se snažím v mysli vyhrabat něco použitelného.

,,Ani mozek už nefunguje," povzdechnu si a naposledy jí vtisknu polibek do vlasů. Tiše vejdu do svého pokoje a popadnu kytaru a trsátko.

,,Jediná věc, která mě uklidní," šeptnu si. Ne, vážně, proč mluvím sama se sebou? Otevřu okno a vyskočím. Bydlíme nízko a tohle jsem dělávala už dřív.

,,Tak jsme si zbyly," usměju se na kytaru a pohladím struny. Začnu hrát písničku, která mi jako první přijde na mysl.

Jenomže jsem netušila, že tohle byl jen začátek všeho zmatku a podivností, které mě čekají.

Dny ubíhaly a roky ještě rychleji a ze Sam se stával někdo jiný. Ze mě se stala Lullaby, dětská povídačka. Nikdo ve mě nevěřil a já ztrácela naději, že mě vůbec ještě někdo uvidí.

Tenhle rok se však má stát něco zvláštního, co změní celou mou existenci.

Ale prozatím jsem jen Lullaby, která v noci vyhrává na kytaru a prozpěvuje klidné smutné písně, které přináší klid každému, kdo ho potřebuje.

Vždy, když někdo zpívá ukolébavku jsem tam a přidávám do ní svou moc.

Malé děti usnou, dospělí se cítí šťastně a já taky.

Jsem to prostě já,

Lullaby.

Lullaby - FF Legendární Parta [Neaktivní]Where stories live. Discover now