Butterfly Effect

5. Kapitola

Karthenova střední Je umělecká škola tady v Pacific Northwest. Pro lidi je tahle škola dost nezajímavá, ale ti kteří jako já milují umění nebo mu alespoň trochu rozumí, by si nechali amputovat obě ruce a naučili se kreslit pusou, jen aby se na tuhle školu dostali. Yeil school of art to sice není, ovšem tak daleko od něj zase nemá. Už před dvěma lety jsem posílala svoje portfolio a sepisovala přijímací papíry, abych si splnila svůj sen. Stálo mě to spoustu úsilí, protože na takovou školu se hlásit jen proto, že vás baví kreslit, většinou znamená, že se vám vysmějí do tváře. Nikdy jsem nechodila na výtvarný kroužek, takže jsem se musela všechny techniky naučit sama. Probděla jsem noci, a když jsem konečně v rukou držela obálku, za jejímž průhledným okénkem zářilo obřím zeleným písmem napsáno přijata, přiběhl táta s "úžasnou" novinou. Schválení realizace projektového programu v Oklahomě.

Jako bodná rána do zad. Můj sen se zhroutil. Dopis o přijetí skončil mezi reklamními letáky na zátop. Nebýt tátova pitomého projektu, který stejně skončil jen špatnou, neověřenou teorií, už víc jak dva roky bych znuděně čmárala po lavicích na škole svých snů. Takhle jsem byla nucena ujmout se jednoho z volných míst na National Art school. Neměla jsem ani šanci dokončit druhý semestr a zase jsme se stěhovali zpátky. Znovu jsme podstoupila ten samí stres jako před tím. Měsíce nervování že jsem neschopný patlal bez šance na studijní smlouvu.

K mé smůle si to osud těžko rozmyslí. Jestli se tam i po druhé dostanu a tatínka pošlou někam za Františkem do tramtárie i s jeho povedenou rodinkou, nebo mě nepřijmou, co budu dělat? Skončím u Joyce a budu pod jejím vedením dělat dělníkům palačinky? Vařit kafe anebo rozvážet pizzu?

Je pravda, že nad svou budoucností přemýšlím dost pesimisticky, ale myslím si, že na světě není osoba, která by po tolika neúspěších stále viděla někde před sebou změnu. O to větší mám dojem, že je na čase naučit se otáčet v kuchyni a zjistit jak udělat ty nejlepší palačinky na světě, aby mě nakonec i Joyce nevyhodila z bistra.

"Takový pancake art to je věcička."

"Jo, jenže kolikrát se to nedá jíst."

"Chceš tím snad něco naznačit?"

"Jo vlastně jo."

"Od tebe by si palačinku dal jen sebevrah."

"Asi bychom měli začít tady." Vytrhne mě Seby z divných a deprimujících myšlenek.

" Super..." pronesu nadšeně "... a jak se tam chceš dostat?" dodám trochu rýpavějším tónem. "Já totiž nemám v plánu nechat se vyhodit ještě před tím, než mě vůbec přijmou." Povytáhla jsem na něj obočí v otázce.Tak tohle bude ještě zábava.

...

Nazdárek lidi. Jo já vím kratší díl jsem snad vydat nemohla a navíc mi to trvalo věčnost. Chtěla jsem pokračovat a udělat díl delší, jenže mi přišlo, že by to nepasovalo. Tahle část pouze vyplňuje mezeru v příběhu. Hodně jsem se teď zabývala jinými věcmi a ano přiznávám jsem línější než prase. :D Snad mi odpustíte, že jsem se zabývala víc svými čmáranicemi a koncerty. Příští týden vydám další díl.  Díky že mé povídky čtete.