Butterfly Effect

1. Kapitola

Hlava plná názorů, které stejně nikdy nevysloví, ale alespoň je napíše. To stačí, abych si uvědomila, jak strašně bezdůvodné je to, že tu teď ležím na posteli a dumám nad tím, jak strašně pochybná existence jsem. Šestnáctiletá holka co se bojí snad úplně všeho kromě svého pokoje. No není to absurdní?

A dost!... Musím se zvednout a něco dělat. Ve spoustě knížek je tolik fiktivních postav co potřebují, abych jim vdechla život. V poslední době pořád něco čtu, i když mi slovo knížka bylo ještě před rokem cizí. No co. Kolik lidí, se mě bude ptát, kolikrát jsem jakou knížku přečetla, když jich bylo zatím tak málo.

„MOLLY!" ozvala se máma o patro níže.

„CO?" odpověděla jsem tak nahlas, jen abych nemusela otvírat dveře od pokoje. Slyšela jsem, už jen ticho. Tak jsem svou odpověď zopakovala. Tentokrát mnohem hlasitěji než předtím, i když už teď jsem věděla, že budu muset rovnou dolů. Přičemž otevření dveří bude nezbytnější než při prvním zvolání mého jména. Sebrala jsem se a šla tedy dolů.

„Tak co je?" pronesla jsem při otráveném pochodu ze schodů.

„Nic, jestli nemáš hlad." Jako vždy se na mě ani nepodívala. „Je oběd."

„Aha."

Došla jsem ke kuchyňské lince, vyndala příbory pro čtyři osoby a prostřela stůl. Hned na to přiběhl Brian.

„Hele Moll se naučila chodit." Zasmál se a šťouchl do mě tak až jsem musela přešlápnout, abych udržela rovnováhu. No a to jsem se už začínala chybně domnívat, že dostal rozum. Buď zticha ty malej troubo. Chtěla jsem to říct, ale neudělala jsem to.

„Nebo jsi jen dostala hlad špeku?" A to už jsem se neudržela a napřáhla jsem ruku.

„Co blbneš?" zaječel Bri, i když jsem se ho ani nedotkla.

„BRIANE, nech svou sestru laskavě být." Řekl táta, který seděl už dávno u stolu. „Nemyslím si, že by měla problémy s nadváhou. Je tak akorát." Dokončil krátký proslov a pustil se do polévky, kterou mu máma zrovna nalila. Ale já nebyla naštvaná, že mi to Bri řekl. Byla jsem od něj zvyklá i na horší označení. Jen mám zřejmě potřebu mu nějak hrozit. Moc tím mé sebevědomí totiž nepodporuje.

Po jídle jsem se opět odebrala do svého pokoje. Sedla jsem si do okna na široký parapet, který byl vystlaný matrací, která se běžně dává do dětských postýlek, a na klín položila notebook. Zkontrolovala jsem, jestli jsem někomu na facebooku chyběla, což se moc často nestává. Tak že když jsem se pro své uspokojení zklamala pohledem na to, že mi nikdo nenapsal, pustila jsem si písničky a koukala do počítače, kde jsem z nudy překlikávala ze stránky na stránku. Než jsem usoudila, že je nutné nabourat svůj nudný stereotyp a jít ven.

Oblékla jsem se jako vždycky. Černé džíny, tričko a mikina. Nikdy jsem oblékání moc neřešila. Sebrala jsem knížku, co zrovna ležela na nočním stolku a seběhla ze schodů.

„Jdu ven." Oznámila jsem a zamířila ke dveřím.

„Moment, kam jdeš a s kým?" Máma vždycky musí vědět všechno. Ještě se nestalo, že bych přišla byť jen o minutu déle než v sedm a navíc nikdy jsem nechodila sama daleko.

„Na hřiště a sama. Čau." Zavřela jsem dveře a zamířila podél silnice ke škole, u které bylo hřiště s houpačkami. Cesta trvala asi pět minut. Nemáme to od domu tak daleko. Doběhla jsem k nejbližší houpačce, aby mi jí nikdo nezabral, sepnul si svou otravnou ofinu ke straně, aby mi nelezla do očí a pustila se do čtení.