Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|2.| Vévoda, který lhal, protože se bál pravdy

"Můžeš jít," řekl lhostejně vévoda sto-čtyřicet-osmičce, "nezapomeň nakrmit malou." Najednou se zarazil, jako kdyby řekl něco neskutečně neslušného, ale pohled mu zůstal ledově klidný.

Hnědovláska se poklonila a spěšně odešla. Úsměv mi z úst zmizel. To dítě mi úplně přestalo vrtat hlavou, i když jsem zoufale toužil zjistit, kdo to je. Děsila mě představa, že by sto-čtyřicet-osmička, která vypadala mladší než já, měla dítě s někým, koho jsem odhadoval od pětadvaceti nahoru. Asi jsem myšlenku zapudil z nervozity. Teď ale byla zpátky.

Nutkání dozvědět se o tom dítěti víc se stalo naléhavějším. Odhodlaně jsem už otevíral pusu, že se ho na to bez lichotivých slov zeptám, ale včas jsem se zastavil. Začínal jsem uvažovat a vypouštět z pusy bez váhání to, co mě napadlo - teď, když už mi nebylo jako kdybych měl za pár chvil vydechnout naposledy, jsem zase nabral sebevědomí. V důsledku bych pak byl neústupný a rezolutní, a to by se mi s někým, jako je Khalil Talmar, určitě nevyplatilo.

Zkusil jsem na to jít pomalu. "Máte pravdu, vévodo," usmál jsem se decentně, "dříve jsem býval velice veselým dítětem. Byl jsem neskutečně extrovertním člověkem." Khalil Talmar pokýval na souhlas. "I já," zadíval se na výzdobu na stěnách, "jsem se vyžíval v každém novém dni, který jsem trávil s mými milovanými." Na chvíli jsem zapochyboval, jestli by byl takhle chladný člověk někdy schopen někoho milovat. Na chvíli jsem v něm ucítil smutek. Byl strašný. Hluboký, neutuchající, ale přesto něčím zadušený. Trošku mě to překvapilo. Musel milovat, i když asi ne nadlouho. Možná mu rodinu zabili v mladém věku?

"Proč jsem nebyl vychováván mými pravými rodiči?" Obrátil jsem se na něj najednou, jak jsem pomyslil na rodinu, kterou jsem nechal za sebou. "Bohužel, princi," zakroutil vévoda hlavou, "tohle není debata na dnešní den." Nechápal jsem. "Pokud něco víte, proč mi to nesdělíte," zvýšil jsem hlas, "je to snad něco, co bych neměl vědět?" Sevřel jsem ruce na stole v pěsti. "Bohužel ne, princi Tove," Khalil Talmar se znovu zadíval na výjevy na zdech, "tedy... prozatím ne."

Hluboce jsem si povzdechl a znovu se posadil, stejně nepohodlně jako předtím. I když jsem ještě před chvílí věděl, že si mám dávat pozor na to, co řeknu, naprosto jsem se zesměšnil. Nepříjemné ponížení, které kdybych včas nezastavil, by se mi rozlilo přes konečky prstů až na tváře, a to jsem před ním nechtěl dovolit. Už jsem se nadechoval, že se začnu omlouvat, ale vévoda mě zarazil. "Výše postavená osoba nemá povinnost vysvětlovat někomu nižšímu něž je ona sama důvod svého chování a konání. Tak to stojí v esperském zákoníku. Proto se já musím omluvit Vám za vnuknutí otázky, na kterou nejsou schopen odpovědět."

Otočil na mě chladný modrý pohled. Pokusil jsem se mu pohled oplatit. "Mám mnoho otázek. Myslíte, že budete schopen na ně odpovědět?" Téměř neznatelně kývl. "Jste velice horkokrevný, ale lehce se uklidníte. Zajímá mě, jak?" Téměř mu od úst unikl úšklebek, ale rychle se zastavil a jen na mě koukal. Nakrčil jsem obočí. Teď byl čas na otázky ode mě. "Mě zase zajímá, jaký vztah máte k mému sluhovi." Založil jsem si ruce na hrudi a vyzývavě se na něj podíval. Podrážděnost v hlase jsem potom co se stalo už nehodlal dál skrývat.

Téměř neznatelně se mu zúžily zorničky a jeho ramena ztuhla. "Někteří esperové nemají rádi sluneční světlo tak moc, že mají domy bez oken. Proto si najímají podřadné espery, aby za ně... pracovali. Je to standardní postup. Esperové sice mají vyspělé komunity, ale nemají obchody, například. A protože mají lidské obchody otevřeno jen za dne, je tohle nejlepší řešení." Na chvíli utichl, jako kdyby přemýšlel, jak zformulovat další větu. Zatím mi však na otázku neodpověděl ani jediným slovem, které mu vyšlo z úst. "Možná Vás překvapuje moje chování vůči sto-čtyřicet-osmičce, ale není v tom nic osobního, jen, jednoduše řečeno, nemám rád sluhy. I když je ona v tuto chvíli můj jediný sluha." Khalil Talmar se znovu zadíval na mahagonového hada vyrytého na stěně. Jeho hematitová očka byla prázdná a bez života, stejně jako vévodův pohled. Vráska mezi obočím se mi ještě víc prohloubila. Intuice mi říkala, že lže.