Odkaz

Orchideje

Ten den byl teplý podzimní podvečer. Všude okolo mě byli veselí lidé a okolo těch veselých lidí byly veselé barvy. Jenom já jsem veselá nebyla. Měla jsem na sobě černou mikinu, černé džíny a mé oblíbené kanady. Černou kapucí jsem měla zahalenou tvář a dívala se do země. Proč bych se taky měla dívat na ty šťastně a veselé lidi, když sama šťastná nejsem?
Když jsem byla smutná, nebo jsem měla den pod psa, chodila jsem na hřbitov, který mě naplnil pocitem, že tito lidé budou jednou má rodina. Opravdová rodina. Cítila jsem se tam jako doma. Ne vždy jsem však měla čas, chuť nebo náladu jít do zadní části hřbitova, kde se skrývají nejsmutnější a nejzáhadnější příběhy lidí, ale ten den bylo něco jinak. Něco mě tam táhlo.
U náhrobního kamene s fotkou krásné, mladé dívky, která se krásně usmívala, seděl kluk, napohled hezký. Brečel a držel v ruce orchideje. Zastavila jsem se u něj, protože jeho vzlyky byly naléhavé a plné žalu. Bylo to poprvé, co jsem viděla někoho tak naléhavě a upřímně brečet, obzvlášť kluka. Jako poprvé, co jsem takto někoho viděla, to bylo zároveň i naposled. Oslovila jsem ho, ale on jen brečel a když nebrečel, tak už jen ze zoufalství vzlykal. Úplně jsem nerozumněla, co huhlal, ale po čtvrté, co to řekl, jsem rozpoznala, že šeptá slova ,,proč jsi mi to udělala?'' Zkusila jsem ho oslovit i podruhé a to už reagoval.
,,Co je?'' zeptal se mě suchými rty a ubrečenýma očima.
,,Ahoj. Em, promiň, ale můžu se zeptat, co se stalo?'' optala jsem se ho, protože moc dobře vím, jaké to je někoho ztratit. Vzdychl si, hřbetem ruky si otřel slzy, které se mu draly na povrch a posadil se na lavičku. Když dosedl, poklepal rukou na místo vedle něj. Sedla jsem si a on začal.
,,Jmenovala se Anna. Říkali jsme jí Anička, moc se jí to líbilo. Poznali jsme se přes mého kamaráda a začali spolu chodit. Připadala mi jako Bohyně, kterou mi musel seslat sám Bůh. Hodně jsme si spolu povídali, já ji vždy doprovodil domů. Druhý den jsme byli v parku, kde jsme se i poprvé políbili. Potom jsme spolu prožily spousty krásných okamžiků. Chodily jsme si vždy naproti ke škole. Téměř jsme jeden bez druhého nedali ani ránu a naše parta nám říkala ,snoubenci'.''
Když mi o tom všem Max pověděl, bylo mi do breku a jemu zřejmě taky. Brečeli jsme spolu, jako dvě důchodkyně, co už měsíc nedostali důchod. Jen stromy byli svědky našeho rozhovoru. Pak zase spustil, tentokrát byla ale slova plynulejší a opatrnější.
,,Když jí bylo 18, chodily jsme spolu přesně dva roky. Oslavili jsme to na chatě mých rodičů. Jen ona a já. Bylo takové horko, jako je dnes a my se rozhodli, že vyrazíme do přírody. Anička měla nové šaty a moc jí to slušelo. Pak jsme šli na jeden ples, co byl nedaleko odsud. Lidé se na nás dívali a říkali si, jaký krásný jsme pár. Tančili jsme a když zábava skončila, jeli jsme domů, každý svým autem, svou cestou.'' nadechl se a pak pokračoval.
,,Přišel jsem domů a šel si hned lehnout. Uprostřed noci mi zavolali z nemocnice, že přivezli těžce zraněnou dívku a přeje si, abych přijel. Celou dobu jsem utíkal, ani nevím jak, ale doběhl jsem tam. Otevřeli mi dveře a mě se naskytl pohled do očí bezmocných rodičů, za nimiž ležela bezvládně a bezdechu... Začal jsem plakat. Přišel jsem moc pozdě... Najednou jsem byl sám. Chtělo se mi umřít, ale byl jsem moc slabý na sebevraždu. Už je to vlastně rok, co sem za ní chodím. Jednou mi řekla, že miluje orchideje, tak jí je sem nosím. Život i lidi jsou krutý. Teď běž a nech si to pro sebe.'' s těmito slovy se rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hodně hluboko a nechce se mi zpět.
Ještě několikrát jsem se s Maxem viděla. Pak ale odešel na vojnu a my si spolu jen psali. Zůstali jsme kamarády, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Max má teď na hrobě každý den kytici orchidejí jen ode mne. Je to právě rok, co se zabil v autě. Všichni mu říkali a vlastně ještě říkají ,sebevrah', ale jen já jediná vím, proč to udělal. Bylo to pro něj vysvobození.
Všude je horko, jen tady, na hřbitově je chlad, posetý žilkama bolesti. Sedím tady pod lípou, s orchidejí v ruce. Oni tu leží vedle sebe, jsou spolu a čekají už jen na mě.