13. kapitola

1.2K 110 5
                                    

Z pohledu Jeremyho
Když jsem se probudil, Lola vedle mě neležela. Srdce mi poskočilo. Lekl jsem se, že mohla udělat nějakou hloupost. Rozhlížel jsem se kolem a naslouchal každému zvuku, jestli bych ji náhodou nezaslechl třeba v koupelně, v kuchyni, kdekoliv. Úlevou jsem si oddychl, když jsem zaslechl odemykání dveří. V ten moment mi došlo, že mi na ní neskutečně záleží a to i přes to, v jaké situaci zrovna jsme. Nezáleželo na tom, že se zrovna stalo něco opravdu hrozného. Záleželo jen na tom, že jí budu milovat, i kdybych nechtěl. A že dokážu v takových chvílích, jako je tato myslet na to, jak moc ji miluju, protože ona je to jediné, co v mém životě stojí skutečně za to. Jednoduše v mém životě bude vždy zaujímat největší a nejcennější místo, ať už chce nebo ne.

Když jsem se po několika zdlouhavých sekundách probral s poetického rozmýšlení nad mou láskou k Lole, vstal jsem z postele a vydal se do kuchyně, kde pravděpodobně teď byla. Měl jsem pravdu. Opírala se o kuchyňskou linku. To, co mě nejvíce zarazilo, byl pach kouře cigaret. ''Ty kouříš?'' Otočila se na mě. Místo odpovědi vyfoukla kouř, který na milisekundu lapil kuchyni do průzračné mlhy. ''Kouření není dobrý.'' Podotkl jsem, jakoby chlast dobrý byl. ''Koho to zajímá?'' ''Pravda. Nikoho.'' Pokýval jsem hlavou a postavil se vedle ní. ''Kde si byla?'' Pozdvihl jsem obočí. Řekl jsem to tónem, který spíše připomínal zájem, než nutnost to vědět. ''U Michaela. Vzala jsem si cigarety.'' Nevěnovala mi ani jeden pohled. Ani jeden proradný pohled a mě to až šíleně ubíjelo.

Seděl jsem na sedačce a přemýšlel nad tím, jak moc mě musí Lola nenávidět. Jak velkou zlost v ní musí vyvolávat jediný pohled na mě. Jak moc by mě chtěla zadupat do země a jak moc by chtěla zapomenout na mou existenci. A připadalo mi, že se doopravdy snaží na mou existenci zapomenout. Pokaždé, když se jen mylnou náhodou naše pohledy střetly, zasáhla mě obrovská bolest, která z ní doslova sršela. Jenže ona hned na to pohled odvrátil, jako bych se ji znechutil. A mě to ničilo. Ničilo mě to tak, jako nikdy nic v celém mém životě. Pravda, v našem vztahu jsme měli již hodně neshod, hádek, ale tohle byla nenávist, která jen tak nevyprchá. Takovou nenávist v sobě člověk nosí celý život a nikdy se zcela nevytratí.

Z pohledu Loly
Nemohla jsem se mu podívat do očí. Pokaždé jsem v nich zahlédla lítost a já neměla sil, abych se dívala, jak je Jeremy kvůli mě zničený. Kvůli mě. Všechno kvůli mě. Posledních pár dní, můj život oplývala sebelítost. Vkradla se do mých každodenních dnů. Do mých snů i do mých nočních můr. Byla úplně všude. Před lidmi se dá schovat, ale před sebelítostí a ani bolestí ne. Museli bychom se schovat samy před sebou a to je zcela nemožné.

A proto jsem se raději utápěla v sebelítosti, než ji přenášela na jiné lidi. Možná by bylo jednoduší všechno si s Jeremym vyříkat. Vysvětlit mu, že on nemůže za to, že vypadám tak jak vypadám a že se chovám tak jak se chovám. Jenže já se na to nezmohla. Byla jsem zbabělá. Bála jsem se dalších chyb. Byla jsem si vědoma toho, že jsem jich již udělala dost a nikdo kolem mě nepotřebuje další. Tak jsem radši mlčela. Plná bolesti a přetrvávající sebelítosti, kterou jsem v sobě dusila takovou silou, až jsem si nebyla jistá, jestli to vydržím alespoň jeden zatracený den.

Ale nějak jsem to nemohla vydržet. Chyběla mi Jeremyho přítomnost. Proto jsem se z kuchyně přesunula do ložnice, kde jsem si sedla na postel vedle Jeremyho. Chtěla jsem mezi námi zachovat jistou vzdálenost, ovšem nepřemohla jsem se. Sedla jsem si k němu tak blízko, až se naše stehna dotýkala a já mohla zaslechnout jeho přerývaný dech.

Z pohledu Jeremyho
Seděla vedle mě tak blízko. Tak blízko, že všechna slova, které jsem si pro ni připravoval, se vypařila jako lusknutím prstu a mě nenapadalo nic jiného. ''Vím, jak moc mě nenávidíš.'' Zašeptal jsem. Bylo to to jediné, co mi připadalo jakž takž rozumné a co můj mozek dokázal poskládat ve smysluplnou větu. Podívala se na mě a překvapeně zamrkala. Z její tváře se jasně dal vyčíst údiv, překvapení a nechápavost. ''Nenávidím?'' Zachraptěla a hned se pokusila odkašláním svůj hlas zkrotit a dostat do tónu ji přirozeného. ''Vidím ty pohledy. Vidím, jak se mi mermomocí snažíš vyhnout. Je to nepřehlédnutelné.'' Složil jsem si hlavu do dlaní a zatahal se za vlasy v úmyslu se alespoň trochu uklidnit. Bohužel v tu chvíli mé tělo ovládal smutek a stres a v uklidnění mi skutečně nic nepomáhalo.

''Jeremy.'' Upoutala mou pozornost po dlouhé odmlce opět Lola. Už jen z toho hlasu jsem poznal, jak moc se trápí, ale bylo tam znát i něco, co jsem ještě před chvílí neměl šanci zaznamenat. Něco, co až podezřele připomínalo úlevu. Pohlédl jsem ji do očí. Na tváři se pokusila vytvořit poloúsměv, jenže selhala natolik, že z toho vyšel prapodivný úšklebek. Ale i přesto, jak chabý pokus o úsměv to byl, já poznal, že byl naprosto upřímný.

''Zrovna teď mám v sobě hodně pocitů, které k tobě chovám, ale ani jeden se coby jen neblíží k nenávisti.'' Z mého srdce spadl ne kámen, ale rovnou balvan. ''Jen... nemám teď sílu.'' Pokračovala. Chápavě jsem přikývl, ale stále jsem cítil ten pocit štěstí, který, i když ve velmi malém množství, proudil celým mým tělem, jako droga, která snad nikdy nevyprchá. ''Je to všechno moje vina.'' Pronesla, čímž upoutala veškerou mou pozornost. Přestal jsem vnímat štěstí, které sice nadále přetrvávalo, ale to, co zbystřilo mé smysly, bylo určitě důležitější. ''Tvoje vina?'' Nechápavě jsem na ni pohlédl. ''Jo.'' ''Ale to já jsem Michaela zbil.'' Snažil jsem se ji vyvrátit tu hloupou myšlenku, že by za všechno mohla ona. Snažil jsem se ji to vyvrátit i takovým způsobem, kterým by mohla přijít na to, že jsem doopravdy takový zmetek, jaký si o sobě myslím, a ta nenávist by se v ní přeci jen našla.

''To já tě podvedla. Chápeš? Kdybych nebyla tak lehkomyslná, nikdy by se to nestalo.'' ''Lolo.'' Zašeptal jsem a položil ruku kolem jejích ramen. Pozoroval jsem její reakci, a když jsem zjistil, že nijak neprotestuje, přitáhl jsem si ji k sobě, jak jen to šlo. Bylo až k neuvěření, že mi její blízkost mohla za tak krátkou dobu neskutečně chybět. Nemohl jsem se nabažit její vůně. Byl jsem si vědom, že to v této situaci byla hloupost a hlavně se to zrovna teď vůbec nehodilo, ale já si jednoduše nemohl pomoc. Nešlo to.

''Já na tom mám největší podíl. Klidně mě začni nenávidět, ale hlavně si to neklaď za vinu, protože za to můžu já. Jen a jen já. Nikdo jiný ne a ty už vůbec. Záleží mi na tobě, kurva moc mi na tobě záleží a jen pomyšlení na to, jak se trápíš, mě dokáže naprosto vyvodit z míry.'' ''Našel sis zrovna tu nejvhodnější chvilku.'' Uchechtla se. ''Je jedno, kdy nebo kde ti to řeknu. Důležité je, že je to pravda.'' Zašeptal jsem. ''Není.'' Zakroutila hlavou. Její tvrdohlavost byla někdy vskutku šílená. ''Je.'' Stál jsem si za svým. Lola dál nic neříkala. Mlčela. Já mlčel taky. A hlavně jsem doufal, že si mou přítomnost užívá stejně, jako já tu její.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Lidi přiznejme si, dneska jsem to rozjela :D ne, vážně dvě kapitoly za den, to je úctyhodné :D tady máte trochu více Jeremyho, když minulá kapitola byla jen z pohledu Loly :D vztahy se nám vylepšují, co myslíte? *-* moc nepřemýšlím nad tím, co píšu, takže ani nevím, jestli se bude příběh rozjasňovat, nebo upadne do depresivní nálady :D a ještě něco... 900 votes skoro 11K reads a 25. místo v romanci *.* wau *.* děkuju <3 omlouvám se za chyby ;D mějte se :3
Viky ^•^

Nová náhodná setkání (pozastaveno)Kde žijí příběhy. Začni objevovat