Dear diary I h.s. cz

4.

Z bezesného ale spokojeného spánku mě probouzí hlasitý alarm. Trhnu sebou a pak se rychle posadím. Na chvíli jsem si myslela že důvod, proč začal zvonit budík je škola. Když však zkontroluju čas, můj telefon ukazuje 7:15. Jelikož tady škola začíná až v 9 hodin vzpomenu jsi, že jsem si chtěla zaběhat. Jen co pomyslím na běhání s krásným výhledem na moře vystřelím z postele jako střela. Běžím ke skříni a bez přemýšlení si oblékám černé sportovní legíny a černé tílko. Zdá se, že venku je zima a tak volím ještě šedou mikinu přes hlavu. Vyčistím si zuby a stáhnu vlasy do culíku. Potom už si jen obouvám svoje rozpadající se běžecké boty a vycházím před dům.

Nemyslete si, že jsem nějaká sportovkyně. To ani náhodou. Ale potom co se mi stalo jsem potřebovala nějaké rozptýlení a při běhu vždycky zapomenu na okolní svět. Nakonec jsem se do běhu zamilovala a teď už běhám pravidelně každé ráno.

Ze sluchátek se rozezní příjemný hlas Eda Sheerana a já už si to kráčím po prašné cestě u pobřeží. Najednou se v mé cestě objeví plot a přímo předemnou je malá branka. Zastavím se a rozhlížím se kolem. Nikde žádný zákaz vstupu. Nevím kam jinam bych šla běhat a tak branku přelézám. Stejně si nemyslím, že bych tady takhle brzo mohla někoho potkat.

Moje nohy dopadají na prašnou cestu v pravidelném rytmu a já si pobrukuju melodie písní, které mi hrají ve sluchátkách. Cítím se tak volná. Pozoruji východ slunce odrážející se v moři a ten pohled mi na chvíli bere dech. Z mého pohodového běhu mě však vyruší nějaký hluk. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nic nevidím a tak jen zavrtím hlavou nad svou paranojou a běžím dál. Po chvíli to však uslyším znovu. Vyndám si sluchátko a zastavím se.
"Heej" slyším z dálky hlas a tak se otočím.
Běží zamnou postava, která se stále přibližuje. Nejdřív si řeknu že bych měla utéct ale pak mi dojde, že už nejsem malá a tak jen čekám. Po chvíli už rozeznáváme ostře řezané lícní kosti a kudrnaté vlasy. Chlapec se zastaví těsně předemnou a pak se opře rukama o kolena a rozdýchává svůj běh. Asi jsem mu dala zabrat zasměju se nad tou představou a pak už jen čekám co z něj vypadne.

Zvedne se z předklonu a jeho oči se poprvé setkají s těmi mými. A já jsem pohlcena dvěma smaragdy. Zřejmě vypadám jako blázen, protože právě teď jenom stojím s otevřenou pusou a koukám do těch nejkrásnějších očí jaké jsem kdy viděla.
Najednou však jeho oči potemní a na čele se mu vytvoří malinká vráska.
"Co tady děláš? zeptá se mě chraplavým hlasem.
" Co asi? Pořádám tu piknik" odpovím mu s ironií v hlase a protočím očima.
" Nech si ty kecy. Jsi na soukromém pozemku maličká tak se seber a vypadni, než zavolám policajty." samozřejmě nezapomněl přidat i arogantní úšklebek.
" Žádný zákaz jsem neviděla. A někdo kdo používá víc přípravků na vlasy než modelky mi nebude říkat maličká" uchechtnu se a na něm je vidět, že je vzteky bez sebe.
" tak hele prostě odsud vypadni, tohle místo mám na běhání zabraný já, a díky za pochvalu mých vlasů" mrkl na mě a pohodil hlavou dozadu.
" Myslím, že je to tady dost velké pro nás oba. A poklona to rozhodně nebyla" taky na něj mrknu a pak už se k němu otáčím zády a chci běžet domů.
"Proboha! Co mám udělat abych tady už nemusel potkat tvůj drzej ksicht?" teď už křičí.
Nejdřív na něj chci vystartovat, co si o sobě myslí, ale pak mě napadne něco lepšího.
Otočím se na něj a na tváři mám vítězný úšklebek " poraž mě" řeknu jen a jeho obočí vylétne nahoru.
"Co prosím?" nechápavě se zeptá.
"Dáme závod, když vyhraju můžu si tady běhat jak chci a když prohraju už mě tady neuvidíš." Chvíli přemýšlí nad tím co jsem právě řekla a pak zavrtí hlavou "nebudu stebou závodit prostě jsem už nelez maličká" ušklíbl se. " Tady se někdo bojí, že ho porazí holka a nebo že se rozcuchá" začala jsem se smát.
Jeho nosní dírky se rozšířili a podíval se na mě a pak se nadechnul a vydechnul.
"Dobře maličká teď už si mě nasrala. Takže vidíš támhle ty dva stromy? Běží se odsud tam. Nebudeš mít žádný další pokusy" pak se otočil k našemu cíli, který byl asi 200 metrů daleko. Podíval se na mě a já nahodilá ten největší nejfalešnější úsměv.
Pak se otočil čelem k cestě a řekl "tři, dva, jedna" pak na mě mrkl a vykřikl "teď". Vylítla jsem z místa jako neřízená střela a nezastavovala jsem se. Ten kluk běžel vedle mě a můžu říct, že jsme byli celkem vyrovnaní. Když jsme doběhli zhruba 60-ku ten kluk mě předběhl a začal nebezpečně zrychlovat, ale pak jsem si všimla, že se mu ztěžka dýchá. Přidala jsem a předběhla ho už jsem se blížila k cíli-stromu a v duchu se radovala z vítězství. Nevím jak se to stalo, ale pamatují si tvrdý pád a pak už pouze tmu.
____________________________

" Heej maličká" slyším hlas odněkud z dálky, ale nezajímám se odkud to přichází. Slyším to ještě několikrát. Teprve, když ucítím dotyk na mé ruce rozhodnu se otevřít oči. Moje oči se hned propadnou do smaragdových propastí a mě se všechno začíná vybavovat.
Ten kluk nademnou klečí a kouká na mě s celkem vystrašeným pohledem.
"Můžeš se uhnout? Přes to tvoje afro skoro nic nevidím" řeknu a jemu se ve tváři objeví malý dolíček.
Zvednu se dosedu a rozhlížím se kolem. Kudrnáč si mě prohlíží a zřejmě neví co říct.
"Celkem si se řachla do hlavy. Neteče ti někde krev?" v jeho hlase můžu slyšet lhostejnost.
"Myslíš, když jsem vyhrála náš závod?" ušklíbnu se na něj.
"Říkám, že si se bouchla do hlavy, jinak by sis pamatovala, že jsem vyhrál já" nasadí vítězný úsměv a já se na něj naštvaně podívám.

"Hej ale vážně jseš v pohodě? Nerad bych tě měl pak na svědomí. A už bych asi měl jít do školy" prohrábl si vlasy.
Vytřeštila jsem na něj oči "kolik je hodin?" ptám se rychle.
"8:46" řekne mi potom co se koukne na jeho značkové drahé hodinky. Pff.
Vyskočím na nohy, nejdřív trochu zavrávorám, ale pak už to ustojím a vydávám se směrem domů.
"Kam jdeš?" volá na mě kluk.
"Kam asi? Nejsi jediný kdo chodí do školy" odpovím mu s lhostejností.
"Počkej" zavolá a doběhne mě, chytí mě za rameno a otočí k sobě "řekni mi aspoň jak se jmenuješ" usměje se na mě a já jsem zmatená jeho náhlou změnou nálad.
"K čemu ti bude moje jméno?" ptám se ho s povzdvyženým obočím.
" abych si tě pak mohl najít" mrkne na mě a já už se neudržím.
"Myslíš, že se stebou chci ještě vidět?" zasměju se " promiň, ale to ani náhodou nemám v plánu". Jeho oči potemní a jeho ruka pouští mé rameno. "A myslíš, že já tě chtěl ještě vidět?, jen jsem chtěl vědět jak se jmenuje ta nejotravnější holka jakou znám" ušklíbne se "ale víš co nech si to pro sebe maličká" usměje se povýšeně. "A ať už tady tu tvoji drzou prdel nevidím" zakřičí na mě ještě, když odcházím na opačnou stranu než on "a ty si nezapomeň přepudrovat nos ty nádhero" zavolám na něj a zvednu prostředníček. Nemusím se ani otáčet a stejně vím, že to viděl. Moje koutky se zvednou do šťastného úsměvu a pak už vítězně odcházím. To byl ten největší idiot jakého jsem kdy potkala.