Jízda mého života

Prolog

Milovala jsem něco, co mě málem stálo život. Něco, co právě tomu životu dávalo smysl. Bývala jsem, a nebojím se to o sobě říci, velmi dobrá. Ale i ti nejlepší dělají chyby, že? A mě ta chyba stála schopnost chodit.

Doktoři říkají, že je tu šance na mé zotavení, ale jak dlouho mi to zabere? Jak dlouho budu trčet v tomhle křesle, které mi bere sílu a vůli k žití? Myšlenka na tak lehkovážnou a skoro začátečnickou chybu, mi zvedá žaludek a vhání hořké slzy do očí. Zavinila jsem si to sama. Já sama byla svým vlastním soudcem i katem v jednom a teď za to nesu zodpovědnost.

A teď to vidím. Ten vyčítavý pohled svého otce, který je zklamán ze své vlastní dcery, která tohle dělala za jeho zády. Prázdný pohled matky, která poznala strach o své dítě, které mohlo přijít o svůj život. I ten vinný pohled svého bratra, který tomuhle nedokázal zabránit. A já? Vidím vše šedě. Zářivé hlavní město Japonska, jakoby ztratilo tu živost a barvu, kterou se pyšnilo.

Připadala jsem si k ničemu. Na nic. Jako ten nejhorší odpad téhle zdegenerované společnosti, závislé na svých elektronických pomůckách. Připadala jsem si jako kdysi majestátní orel, který přišel o svá mocná křídla. Jako motýl, jemuž člověk utrhl křídla, pro svou zábavu v utrpení slabších. Jako slepec, jemuž někdo odklop hůlku a on po ní marně tápe. Byla jsem stín toho, kým jsem kdysi bývala.

Kde kdo by mi řekl, že jsem měla z Pekla štěstí. A já bych se nehádala. Spíše bych se zasmála nad svým životem, který jsem vedla. Sláva mi stoupla do hlavy a karma mi to vrátila i s úroky. Jak se říká, boží mlýny melou, pomalu ale jistě. Víte, opravdu bych si přála tehdy pod svou motorkou zemřít, protože žít bez možnosti pohybu, je strašný pocit. Užírá vás to, ničí a když máte slabou duši, nezvládnete to. Pohltí vás to a vy se o ten bídný život sami připravíte.

Jenže ne vždycky to takhle bylo. Ne vždycky jsem byla holkou, která se ani bez cizí pomoci nedokáže dostat na záchod. Bývala jsem tím majestátním orlem s křídly. Měla jsem tu jiskru života a věděla jsem, kde mám svůj limit.

Pouliční závody byly mým životem. Bylo to něco, co jsem potřebovala stejně, jako dýchání. Něco, pro co moje srdce bilo a málem se i zastavilo. Nezajímalo mě, kolikrát jsem motorku položila, zajímalo mě, kolikrát jsem jí zvedla a zkusila to znovu. Tehdy to byl jen koníček na zpestření dlouhých dnů, pak se to změnilo v chorobnou závislost, stojící mě vše.

A je to tady. Oddechový příběh na spasení mé duše. Zjistila jsem, že nedokážu sepsat teď moc kapitol do fantasy příběhu a tak jsem se rozhodla zapracovat na příběhu, který mi ležel v hlavě i v konceptech opravdu dlouho a já ho konečně vytáhla na světlo. 

Jízda mého života je příběh, který bude publikován podle mého stavu. Je to taková oddechovka než se soustředím na The Hunt is my Muse a já tak skončím v další pokus o výzvu dopsat příběh do několika měsíců. 

O tomhle příběhu nebudu nic moc říkat, protože ani pomalu není co. Bude to psáno před dobou tragédie, ke které se pomalu budeme prokousávat z pohledu mladého, pubertálního výrostka, který bude muset dostat přes prsty, aby prozřel. Je mi to povědomé.

Mimoto, za krásný cover vděčím Adis a nemůžu se na něj vynadívat.  

Praise the Alkiera!