Hledá kamarády.

Proč?

Stála před domem, který ještě dlouhou dobu neuvidí. Sáhla si na obličej aby zabránila slzám padat na ty místa, kde to bude vidět.
Celou dobu se tak těšila že z toho zapadákova vypadne, už teď se jí ale stýská po kokrhání kohoutů a po Ernestovi.
Ernest je úžasný člověk co jí chápe bez slov a dokáže jí rozesmát i se slzami v očích.
Teď se taky snaží naznačit radost, ale jen aby si jí pamatovali s úsměvem na tváři.
Nasedla do taxíku a jela až na letiště, ještě musí letět tři hodiny.
Jakmile se usadila na nepohodlné sedadlo letadla, zapla telefon a nenápadně vytáhla z tašky sluchátka. Musela to udělat do té doby, než si vedle ní někdo sedne, pak už bude těžké si udělat pohodlí.

Po třech hodinách necítila zadek a černé triko bylo celé zmuchlané jako kousek papíru, který někdo vyhodil.
Po další hodině už byla v domě pro mládež, který se nachází tak deset minut od její nové školy. Bylo jasné, že většina lidí bude odtud.
Budova má tak 3 patra a je celá z červených cihel. Má malá dřevěná okénka a velké dveře, taktéž dřevěné. Byly tak 3 metry vysoké, Marilyn měla pocit že se do těch dveří vejde pětkrát.
Na prvním patře byl velký obývák, ve kterém stály tři starší pohovky různých barev, pingpongový stolek a velký kamny. Na podlaze byl koberec a velký modrý polštář. Na straně pokoje byla taky malá kuchyňka, kde stála jen lednice, mikrovlnka a zavařovací konvice. Všude bylo docela špinavo, ale vypadalo to tady docela útulně.
Její pokoj byl na druhém patře, které se taky jinak nazývalo ženské patro.
"Tákže pokoj číslo osm.."
Tiše si řekla Marilyn.