Vítr nás neodvál

Part 1

* Kačka *

„Přestaň!"vyjekla jsem ze sebe společně se záchvatem smíchu. Ležela jsem na posteli a Petr mě neustále lechtal.
„Tobě to nepřijde vtipné?"zasmál se Petr. Zamířil při tom na moje nejcitlivější místo. No jo, už mě zná. Je to prostě bratránek jak se patří.
„Né! Chceš ať se tady-"
„Děti, pojďte na dort!"přerušila mě mamka, která právě vstoupila do dveří s pobaveným výrazem. Proč asi? ...
„Už jdeme!"pořád mě lechtal Petr.

Po chvilce konečně přestal. Posadil se na postel, ale dlouho mu to nevydrželo. Využila jsem příležitosti a otočila situaci. Tím pádem jsem ho začala lechtat já.

„Kači! Musíme přece jít. Nezapomeň, tvoje mamka má narozeniny, přece jí to nezkazíme." zvolal Péťa. Trošku jsem zvolnila, aby mohl mluvit.

„Ty mě lechtat můžeš a já tebe ne? Tak to ani náhodou."ušklebila jsem se.
„No, tak uděláme dohodu. Za kopeček zmrzliny?"zeptal se. Já přestala.
„Za dva."namítla jsem a podívala se na něj svým dost přesvědčivým výrazem.
„Fajn."uraženě řekl. Samozřejmě to nemyslel vážně.

Přišli jsme do jídelny a sedli si ke stolu. Když jsme už nějakou dobu jedli dort, podívala jsem se na něj. Všimla jsem si bílé polevy na jeho nose. Uchechtla jsem se a vzala si ubrousek, abych mu to setřela. Ale to bych to nebyla já. Na ubrousek jsem si opatrně, nejlépe tak aby to neviděl, dala ještě větší nálož polevy z mého dortu.

„Máš něco na tváři."usmála jsem se na něj. „Můžu?"dodala jsem a malinko nadzvedla svůj speciální ubrousek.
„Můžeš."řekl klidně Petr. To ale nečekal, co udělám. Vzala jsem ubrousek a rozetřela jsem mu ho po celé tváři. „Chudáček. Ten kousek polevy tam byl tak sám."dodala jsem k mému mistrovskému dílu a začala se smát. Někdo by ho měl teď vyfotit. Petr si pomalu otřel oči, povzdechl si. Tohle neznačilo nic dobrého. „Káťo, Káťo." do ruky si vzal kousek dortu a k mojí smůle mi ho rozplácl po obličeji. „Nechtěl jsem být sám."teď už jsme se smáli oba. Ani jednoho z nás nezajímalo, že sedíme u stolu, celí umazaní od toho sladkého dortu, kterého nám vůbec nebylo líto a všichni na nás koukají jako na idioty. „Jdeme si to umýt?"navrhl Péťa po chvilce smání. „Jdeme."zvedli jsme se od stolu a zamířili do koupelny. Jako bonus jsem ho "omylem" postříkala vodou. Vážně to byla legrace. Přerušila nás moje teta.

„Petře, mám ti vyřídit, že vaše rodina dneska přespí tady, u Borošových. Vaši rodiče to, no, dejme tomu přehnali s alkoholem, proto."když to dořekla, Petr jen přikývl. „Jo a tvoje mamka ti vzkazuje, že má Petr spát u tebe v pokoji na zemi."otočila se na mě teta. „Jasně."odvětila jsem na to a poté, co teta odešla jsem se otočila na Péťu. „Nevadí ti to?" „Proč by mělo? Jsem rád."usmál se. Potom jsme pokračovali v dělání naprostých hovadin.

Všichni hosté už odešli. Mámin spokojený výraz sděloval, že se jí oslava líbila, za což jsem ráda. S Petrem jsme si už nachystali postele a udělali hygienu. Teď jsme v kuchyni a povídáme si s mamkou.

„No mami, my už půjdeme spát."řekla jsem a dala mamce pusu na čelo. „Máme tě moc rádi."dodala jsem a mamka pokývla hlavou. Vypadala opravdu spokojeně. Pak jsme se přesunuli ke mně do pokoje. Skočila jsem na moji docela velkou postel a rozválela jsem se. Petr to samé na karimatce udělat nemohl, tak si jen vtipně oddychl.

„Dnešek byl skvělý."spokojeně mi promluvil do duše.

„Já vím,"nepatrně jsem se usmála a nahnula jsem se k Petrovi,aby můj úsměv viděl.

„Péťo, jsi nejlepší bratranec na světě."spokojeně jsem řekla.

„A ty nejlepší sestřenice pod sluncem."dodal tiše.

Chvilku jsme se ještě dohadovali, jestli je lepší "na světě" nebo "pod sluncem"a já pak usnula.

Probudil mě hlasitý oddych. Byly asi tři hodiny ráno. „Spíš?"zašeptala jsem směrem k Petrovi. „Ne."ozvalo se stejně tichým hlasem. Posadila jsem se na postel a podívala se na něj. I když bylo šero, viděla jsem ho docela zřetelně.Ležel na mém oblíbeném polštáři s opřenou rukou. Vzala jsem svůj polštář. „Takto je dobře."usmála jsem se. Nahnula jsem se k Petrovi a praštila ho polštářem. „Tak ty chceš bitvu jo?"namítl mi společně se smíchem. Vyskočil na moji postel a bitva začala. Mlátili jsme se hlava nehlava, div že kolem nelétala pírka. Začali jsme se hlasitě smát, ale nikdo nás nepřišel okřiknout.Bylo to úžasný. Když jsem naposledy švihla polštářem, Petr se položil na postel, já se položila taky. „Po druhé, dobrou noc Káťo."zašeptal mi do ucha.Přišlo mi to docela ironické, protože jsme ještě před chvílí nadělali docela rámus. „Dobrou Péťo."

Doufám, že se vám tenhle úvod líbil. Je to můj první příběh. Každý pěkný komentář nebo vote mě samozřejmě potěší:))

-Anet