Lorèl

1. Trpký východ slunce

V běžném dni bych nejspíš s úsměvem seskočila z postele a vítala další letní den, který se rýsoval za těžkými závěsy mého okna. Jenže zrovna dnešek jsem se snažila ze všech sil zaspat. Ale mohla jsem tušit, že mi tohle neprojde. I kdybych byla mrtvá, dnes by mě probudili...

„Lorèl!", zvolala matka a služebná rozhrnula závěsy, díky kterým jsem mohla doteď alespoň doufat, že se neprobudím.

„Jak jenom můžeš spát tak dlouho v takto významném dni!" pokračovala a já se s nevolí a zavřenýma očima posadila. Jak bych mohla vyskakovat z postele, když si mám vzít za manžela muže, kterého nemiluji, řekla jsem si v duchu, ale místo toho mou odpovědí bylo: „Já z dnešního dne jen tak radostí skákat nemohu, mamá. A vy to víte."

Matka na mě pohlédla na moment méně přísným, skoro až něžným pohledem, ale hned se vzpamatovala ke své krutosti.

„Tak šup! Musíš se ustrojit! Za chvilku musíme vyrazit, abychom do večera byli u Ference. Ani nevíš, jaké štěstí tě potkalo!" pokračovala, čímž mně ovšem jen tím spíš přisypávala sůl do rány.

Ovšem, že to jako každá matka myslí se mnou dobře. Až na to, že si musím vzít muže, kterého vidím až dnes! Den před svatbou! A nehledí na to, že mé srdce patří někomu jinému. Jenže ten, koho doopravdy miluji, je však jen pouhým baronem, jako je celá naše rodina, a o mne přece nyní stojí samotný hrabě! Tohle byla jediná odpověď na mou lásku k Rafaellovi. A teď mám přijít i o těch pár tajných schůzek v zahradách našeho panství?! Bylo mi více než do pláče.

Constance mi zavazovala slavnostní šněrovačku opět tak mocně, že bylo zjevné, že se mi zanedlouho dostaví potíže s dýcháním. Korzet mi nikdy nedělal dobře. A přes něj mi bylo nakázáno obléknout světle modré květované šaty. Dárek od hraběte. Ne, že by nebyly hezké, byl to poslední výkřik módy, ovšem chtěla jsem pokračovat ve svém úmyslu nebýt tomu muži nic dlužna. Je možné, že mě miluje, ale já jeho nemiluji a asi jenom stěží bych mohla. Navždy budu milovat Rafaella. Znám ho od dětství. Byl odjakživa mým nejbližším a nejdůvěrnějším přítelem a nyní nás chce odloučit kdosi, jehož jméno znám sotva pár týdnů, ovšem jehož hodnosti zastiňují vše ostatní.

    „... Nemusíš se bát, po svatbě ti dovezeme všechnytvé věci." Mluvila matka jako by do vzduchu, zatímco já jsem již stála předzrcadlem oblečená a učesaná. Sama sobě jsem se na chvíli zadívala do očí aviděla v nich celou svou rodinu. Má matka byla španělská šlechtična a každý tona ní pozná. Sice už nemá snědou pleť, jako když byla mladší, ale má pořádtmavě hnědé oči a černé vlasy. Jako malé mi vyprávěla často o tom, jak se z barvya tvarů, co se v očích nacházejí v tom barevném kruhu, dá rozpoznatosud jejich nositele, či jeho vlastnosti. Můj otec má modré oči, matka hnědé - jenomjá mám zelené. Můj bratr má hnědé a má malá sestra modré. Jinak jsem však celá podobnásvé matce. Tmavě hnědé, skoro havraní lokny, kterým kontrastuje bledý obličej ana něm se obyčejně skví snad jen narůžovělé tvářičky, které teď byly pobledlénevlahým očekáváním. 

„Nuže, pojedeme, ne?", řekla matka a odtrhla svůj pohled od okna. Nic jsem neodpověděla. Sedla jsem si před zrcadlo a párkrát se přetřela bělostným pařížským pudrem.

„Lorèl?" pobídla mě. Připnula jsem si ještě kolem krku náhrdelník.

„Ano?" vzdechla jsem.