Pondělí- další nudný stereotypní den ve škole. Dívka seděla ve své pomalované lavici v rohu třídy a vyrývala do ní své jméno. Nebyla typ vzorné školačky, která si poslušně zapisuje vše do svého zápisníku, či aby se hlásila nebo jen mlčky poslouchala výklad učitele. Naopak byla dosti drzá.
„Slečno, můžete mi laskavě vysvětlit, proč nedokážete být chvíli zticha?" vykřikl nepříčetně matematikář.
„Moji démoni chtějí, abych otevřela ústa," pokrčila rameny.
„Já už mám těch vašich poetických rčení plné zuby," promnul si čelo.
„To nejsou rčení, ale myšlenky vyslovené nahlas a velice se vám omlouvám, ovšem láska k literatuře se nezapře," prohlásila ironicky.
„Ven," ukázal na dveře.
„Dobře, uvrhněte mě do hlubin, sledujte, jak se topím, já odcházím," zvedla se a opustila třídu matematiky. Troy, jenž byl ve stejné třídě, se zvedl a běžel za svou přítelkyní.
„Princezno? Kam jdeš?" doběhl ji.
„Vyhodil mě, tak odcházím, můžeš jít se mnou, pokud chceš."
Mlčky šel s ní až do jejího domu. „Jsem ráda, že tě mám, kromě tebe, mé kočky a mých démonů nikoho nemám," usmála se a on též.
„Nezavrhni mě, jsem sobecká, beru si, co chci a říkám tomu moje."
„Nejsi, omlouvám se, že jsem ti to včera řekl," sklopil pohled, který mu dívka zvedla a jemně jej políbila, čímž ho utišila.
Seděli na sedačce v obývacím pokoji, sledujíc oblíbené sci-fi filmy s propletenými prsty a děvče opíraje se o Troye. Vypadali jako perfektní páry ze stupidních romantických amerických filmů, jenž za a) oba nesnášeli a za b) byli opravu neuvěřitelně stupidní a nereálné. Dosti porovnatelné s fanovskými povídkami.
Zničehonic se dívka ozvala: „Vlastně ani nechápu, proč s tebou jsem, prodala jsem svou duši na tři dílky, řekl jsi, že jsem byla svatá, dostal jsi mě na kolena a jsi ďábel, který mě nutí držet se zkrátka. A i přes to všechno tě miluji." Usmál se a pokračoval ve sledování filmu.
„Vnímáš mě?" na to pouze zabručel. „Jestli ti vadím, klidně můžeš odejít, nikdo ti nebrání," odfrkla.
„Proč vždycky všechno pokazíš?" ozval se konečně a ona pouze znovu odfrkla.
„Jdi."
Hoch se zvedl, plížil se dveřmi, nevytvářel žádný zvuk, srazil ji, říkala, že chce víc, tohle bylo to, pro co žila. Koukala nepřítomně na zavírající se dveře.
„Meowe!" zavolala na svou kočku, která měla nápadně jméno po jednom z pokémonů. Okamžitě přiběhl a začal spokojeně příst, když přejížděla konečky prstů, po jeho hebké srsti.
„Jsem bezmocná, lpím na kousku páteře." Špitla a zbytek filmu dokoukala se sněhově bílou kuličkou. Po únavném dni zavřela oči a upadla do temnoty.
