Best Win of All [Larry]

Epilog

Muž si uvědomoval, že svými činy - byť nechtěnými - chlapce ranil. Přál si umět vrátit čas, jenže to nedokázal. Nikdo to nedokázal. Proto se zachoval jako chlap a čestně přijal svou prohru. Rozhodl se chlapce opustit, aby mu už nemohl nikdy ublížit, avšak něco ho drželo stále na místě. A to něco, byla malá kovová krabička položená vedle jeho dlaně, jíž se opíral o chladivý mramor. Ta jedna nic neříkající zpráva mu dala naději, že by chlapce možná opouštět nemusel, ale s postupem času se začala vytrácet.

Muži tak nezbývalo nic jiného, než se zamyslet, co se svým životem bude dělat dál. Nebyl na tom tak špatně jako jeho mladší kolega, aby smýšlel o pekle a jiných negativních věcech, ale i přesto netušil, jak bude dál žít. Měl pocit, že čím dál od chlapce bude, tím bude bolest v jeho srdci silnější. Avšak v jeho blízkosti být nemohl, pokud by si to sám on nepřál, což bylo s přibývajícími minutami více než jasné. Musel se smířit s tím, že odjede, vrátí se ke svému starému životu a počká, až bolest časem vymizí.

S touhle myšlenkou se vydal ven z velké chladné místnosti, přesně ve chvíli, kdy se chlapec se stejnou myšlenkou zvedl z podlahy a naposledy se přes velkou okenní tabuli zahleděl na nebe, aby se naposledy rozloučil se svou první velkou láskou. Bylo to jen pár dní, kdy si mohl užívat svého prvního zamilování, ale i přesto věděl, že žádnou tak silnou a mocnou lásku už za svůj život nezažije. Muž se smaragdově zelenýma očima si vzal jeho srdce a chlapci tak nezbývalo nic jiného, než zapomenout a znovu se zamilovat, avšak tentokrát jen a jen svým rozumem.

Svým srdcem už milovat nedokázal. Jeho srdce od teď patřilo jen a jen Harrymu.

Stejně tak si Harry myslel, že i jeho srdce navždy bude vzpomínat na chlapce s bojovným duchem a křišťálově modrýma očima připomínající mu dvě studánky. Louis byl bojovník a taky velmi inteligentní mladý muž. Šířil kolem sebe pozitivní energii, byť vše v jeho životě se zdálo být temné a truchlivé. Vždy tu pro něj byl, když ho potřeboval a vždy ho dokázal okouzlit svým něžně stydlivým šarmem. Louis byl definicí dokonalosti. Proto nebylo ani možné, že by muž dokázal na chlapce kdy zapomenout. Nebylo možné, aby se před ním někdy naskytl den, kdy by na toho hocha nepomyslel. Na to ho miloval až příliš moc.

Zapomnění je častokrát bolestnější, než vzpomínání. A tenhle člověk zapomenout nechtěl. Chtěl vzpomínat na chlapcovu nevinnost, na jeho růžové tvářičky nabírající odstín malinově červené pokaždé, když se ho dotknul někde, kde ještě nikdo před ním nebyl. Chtěl vzpomínat na jeho zvonivý smích, který by s přehledem strčil do kapsy všechny zvonkohry světa. Chtěl vzpomínat na jeho vášeň, kterou by dokázal roztopit i ten nejztuhlejší kousek ledovce, a co víc, dokázal jí roztopit nejedno srdce.

Muž věděl, že za sebou v chlapcově nitru nechal bolestnou jizvu, a proto zaváhal, když před sebou spatřil stát jeho siluetu, jakmile vyšel z toalety. Chlapec ho neviděl a pořád se ještě mírně třásl, když hleděl na zavřenou bránu, kudy si myslel, že jeho bývalý milenec prošel. To však byla jen jeho mylná domněnka. Domněnka, která mohla být vyvrácena nebo zachována. Vše měl v rukou starší z obou mladíků a taky se s tím značně pral, když hleděl na chlapcova záda a rozmýšlel, jak se zachová.

Odejde snad bez povšimnutí a nechá chlapce napospas jeho osudu, o kterém neměl zrovna valné mínění? Nebo bude raději riskovat další emočně vypjatý hovor a doufat, že jejich štěstí ještě nebylo úplně zatraceno?

„Hledáš někoho?" vyslovil nakonec, jakmile se rozhodl to zkusit. Nechtěl chlapce nechat napospas jeho osudu, pokud existovala alespoň nějaká šance, že by mu mohl nějak pomoci. Ležérně se opřel o zeď za sebou a zkřížil si ruce na prsou. Doufal, že chlapce příliš nevyděsí.