Kouzlo

7. Zachránce

„Simone!" Rychle jsem otevřela oči a podívala se směrem, odkud vyšel hlas. Tom! Byla jsem nesmírně ráda, že tady je. Simon zvedl hlavu od mého krku. Podívala jsem se Tomovi do očí. Dívaly se přímo na mě. Viděla jsem v nich bolest. Cítila jsem se strašně poníženě, že mě takhle vidí.

„Ale ale ale. Tak ty jsi nakonec přišel? Škoda. Zrovna jsme si tak pěkně užívali. Ale když chvilku vydržíš, než to skončím, tak si pak můžeme popovídat." řekl Simon a otočil se zpátky ke mně.

„Nech ji být!" řekl Tom. Simon ale nevypadal, že by to s ním něco udělalo. Najednou se stalo něco zvláštního. Jakoby zafoukal silný vítr. Simon letěl vzduchem, až narazil na kmen vzdáleného stromu. Podívala jsem se na Toma. Ruku měl ve vzduchu. To on ho musel srazit k zemi. Chvíli jsem na něj jenom koukala. Až pak mi došlo, že jsem volná. Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla jsem se k Tomovi.

Ale udělala jsem jenom pár kroků. Něco mi pevně sevřelo kotník a zabránilo mi to v pohybu. Jelikož jsem to nečekala, spadla jsem na zem. Podívala jsem se na svoji nohu. Simon mě držel jednou rukou, a když jsem se podívala na druhou, vykřikla jsem hrůzou. Držel v ní nůž. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Držel mě tak pevně. Tom však neváhal ani vteřinu a opět Simona zasáhl tak velkou silou, že letěl asi deset metrů vzduchem.

Simon asi pochopil, že dnes nevyhraje. „Ještě jsme spolu neskončili," řekl a díval se při tom na mě. Poté zmizel. Bylo to zvláštní. Stál tam a najednou byl pryč. Seděla jsem na zemi. Zmatená. Vyděšená. Ale pořád jsem se dívala na to místo, kde Simon zmizel.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" vyrušil mě Tom. Otočila jsem se. Běžel ke mně. V očích měl ustaraný výraz.

„Já...Kdo to byl? Kdo je Mary?" ptala jsem se naléhavě.

„To ti vysvětlím, až budeme v bezpečí. Pojď. Musíme zpátky do chaty." řekl a podával mi ruku, abych vstala. Snažila jsem se zvednout. Ale najednou mnou projela ostrá bolest. Nemohla jsem chodit.

„Můj kotník. Asi je vymknutý."

„Chytni se mě kolem krku."

„Ne! Zvládnu to sama." Nebyla jsem zvyklá na cizí pomoc. Ale Tom nevypadal, že by moji odpověď respektoval. Zvedl mě ze země a rozběhl se směrem k chatě.

„Nemáme čas na diskutování. Takže ať se ti to líbí nebo ne, ponesu tě." Jakoby to teď mělo nějaký význam. Stejně mě už nesl. Položila jsem mu tedy hlavu na rameno, nasála jeho neskutečně přitažlivou vůni a zavřela oči.

..............................................

Snažil jsem se běžet tak, abych ji nevzbudil. Za chvíli jsme již byli u chaty. Opatrně jsem otevřel dveře a šel jsem do ložnice. Tam jsem Kate položil na postel. Vzadu z pohovky jsem vzal deku, kterou mi ráno dala Kate a chtěl jsem ji přikrýt. Všiml jsem si ale, že má stále rozepnutý knoflíček od kalhot. Opatrně jsem ho zapnul a to samé udělal i s košilí. Při pohledu na její tělo mnou projelo mravenčení. Byla tak krásná. A já ji nedokázal ochránit. Když jsem byl hotový, přikryl jsem jí dekou. Ani se nepohnula. Musela být opravdu vyčerpaná.

Sednul jsem si na okraj postele a chvíli jsem ji pozoroval. Byla tak zranitelná. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměl jsem dopustit, aby ji našel. Měl jsem ji chránit. Kdybych ji jenom nevyhodil. Je to moje vina.

Vstal jsem tak, abych ji nevzbudil a odešel jsem do kuchyně. Dal jsem vařit vodu na čaj, aby byl připravený, až se vzbudí. Do hrnku jsem nasypal bylinky na uklidnění. A když už jsem si chtěl sednout, slyšel jsem, že se vzbudila.