Kouzlo

1. Ztracená v lese

„Nesnáším navigace! Vypadá snad tohle jako město?!"rozčilovala jsem se během řízení auta. Zastavila jsem u krajnice a vystoupila. Kolem mě byl jenom les, les a zase les. Cesta, po které jsem přijela, byla kamenitá a poměrně zarostlá. Z obou stran do ní zasahovaly větve keřů, uprostřed rostla tráva a v dáli jsem snad zahlédla i hřib. Vypadalo to, jako kdyby po téhle cestě nikdo už velmi dlouho nejel. A nejspíš to také byla pravda, protože po cestě jsem nikoho nepotkala. Žádné jiné auto, ani nikoho na kole nebo pěšky.

Netušila jsem, kde se nacházím. Jediné, co jsem věděla určitě, že nejsem tam, kde jsem chtěla být. Mohlo mě napadnout, že cesta do města asi nebude vypadat takhle. Příště tu navigaci poslouchat nebudu. Ale co jsem mohla udělat. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem pod velikým smrkem, který byl plný obrovských šišek. Na vedlejším stromě bylo hnízdo, sem tam rostla nějaká houba, ale jinak nic zvláštního. Prostě klasický les jako každý jiný. Když už jsem chtěla nastoupit zpátky do auta, všimla jsem si cesty vedoucí do lesa. Byla úzká, zarostlá mnohem víc než ta, po které jsem přijela. Autem bych tam nikdy neprojela a tak jsem se rozhodla jít pěšky. Třeba budu mít štěstí a někoho potkám. Z auta jsem si vzala mobil a doufala, že po cestě najdu signál. Zbytek věcí jsem v autě nechala, zamkla jsem ho a vydala se na cestu.

Prodírala jsem se skrz větve, občas jsem musela z cesty sejít, protože bych přes to chroští nikdy nemohla projít. Ale dávala jsem si veliký pozor, abych cestu nezpustila z očí. Bylo to moje jediné vodítko. Jinak bych byla ztracená. Sama, uprostřed velikého pustého lesa.

Ušla jsem asi 2 kilometry, když v tom nade mnou něco přelétlo. Vyděšeně jsem se podívala k obloze. Nejprve jsem hledala původ mého vyděšení, ale to, co jsem uviděla místo toho, nebylo hezké. Obloha byla tmavá, v dálce jsem slyšela hromy. První moje myšlenka byla dostat se co nejrychleji k autu. Ale než bych se tam dostala, trvalo by mi to půl hodiny a to už bych byla mokrá až na kost. A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí a pokračovat v cestě. Třeba najdu nějaký přístřešek, kde se budu moci před deštěm schovat. Šla jsem tedy dál. Čím déle jsem šla, tím méně jsem věřila, že opravdu něco najdu. Aspoň nějakou jeskyňku, nebo krmelec pro zvířata, pomyslela jsem si.

Najednou začalo silně foukat a pršet. Vlasy mi vlály kolem hlavy a dalo mi velikou námahu, abych přes ně něco viděla. Větve na stromech se ohýbaly, a když jsem pod jedním prošla, jeho větev mě škrábnula. Podívala jsem se na svoji ruku. Nejen, že moje bílá košile byla nasáklá vodou, ale byla na ní také skvrna od krve. Netušila jsem, kde jsem, kde je moje auto ani nejbližší město. Byla jsem ztracená. Uprostřed lesa. Během té nejhorší bouře, kterou jsem zažila. Začala jsem utíkat, ale netušila jsem kam. Doufala jsem, že nebloudím v kruzích. Cestu, po které jsem se vydala, jsem už neviděla. Takže moje jediné vodítko k mému autu bylo pryč. Snažila jsem se najít nějaký přístřešek. Marně. Byla mi strašná zima. Zkoušela jsem i volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Nedivím se. V tomhle počasí asi nikdo venku nebude. Leda by to byl sebevrah.

Z mého přemýšlení mě vytrhnula strašná rána. Podívala jsem se nad sebe a uviděla příčinu. Blesk zasáhl do stromu a ten se teď řítil k zemi. Přímo na místo, kde jsem stálá já. Začala jsem křičet. To bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Chtěla jsem utíkat. Ale nemohla jsem. Stála jsem jako zmrazená, nebyla jsem schopná jediného pohybu. Pomalu jsem se smiřovala, že je to můj konec, když v tom se stalo něco neuvěřitelného.