Vampýří chráněnka: Začátek

38.

„Chtěli jsme ho zabít, protože sic byl člověk, patřil k rebelům. Vědomě, bez našeptávání. Jenže pak... se rozpovídal o tobě. Že prý tě zná. Proto jsem tě nechala zavolat, Jeanine. Jedině na tobě záleží, jestli půjde na smrt nebo ne." Srdce mi splašeně tlouklo v hrudi, zatímco jsem přemýšlela, kdo z mých známých by to mohl být. Nikdo nepřipadal v úvahu, a přece to někdo z nich byl. Musel být. Nikdo jiný, kdo by mě znal jen zpovzdálí - a já jej ne - by za mě nebojoval.

„Takže mi tvrdíte, že dole na mě čeká člověk. Za mřížemi. A já ho můžu nechat... zabít?" opáčila jsem přiškrceným hlasem. Poslední slovo mi nešlo přes jazyk. Nedokázala jsem si představit, že bych někomu něco takového udělala. Někomu, koho možná znám celý svůj život.

„Ano." Královnina strohá odpověď mě i Christiana zvedla ze židle. Podívala jsem se na něj, propletla si s ním prsty a cítila, jak mi palcem hladí hřbet ruky, aby mi dodal na klidu.

„Chci ho vidět."

Znovu a znovu jsme kráčeli úzkými chodbami hradu, ve kterých snad ani nešlo mít přehled, a přesto strážní před námi pokaždé věděli, kam zahnout. Bylo to skoro k neuvěření, ale když jsem si uvědomila, že tu chodí sem a tam, dennodenně, celý svůj život, ukázalo se, že to je i celkem přijatelný fakt.

Šli jsme po kamenné podlaze, nejprve dva strážní, za nimi královna, pak já s Christianem a průvod uzavírali další tři vampýři. Neměla jsem tušení, o kolik pater níž jsme už sešli, natožpak kolikrát jsme zahnuli. Vážně jsem se tu ztrácela a byla vděčná za to, že se tu nemusím orientovat sama.

Krok co krok jsem uvažovala nad tím, koho tam uvidím. Nedokázala jsem si představit za mřížemi nikoho z mých blízkých, a přeci jsem se na to musela pomalu připravovat. Na ten pohled, až tu osobu uvidím, bezradně stát a v očích strach nebo lítost. Slzy na tváři a bezbranně svěšená ramena.

Otřásla jsem se a tiše si povzdechla. Christian mi stiskl ruku, na znamení podpory, ale mlčel. Chápal, jak se asi musím cítit, a věděl, že nemá cenu mě uklidňovat. Bylo by to k ničemu. Potřebovala jsem se stresovat a strachovat, protože jsem tak projevovala svoje emoce. Jinak bych se jimi zalkla; moje vlastní pocity by mě tížily a dusily. Zhroutila bych se. A to by v této chvíli nikomu nepomohlo.

Sestoupili jsme po dalším schodišti a zničehonic se ochladilo. Chloupky na pažích se mi zvedaly jak zimou, tak i děsem. V této chodbě panovala čistá tma, nízká teplota a strach. Na moment mě to ovládlo a já byla nucená se zastavit. Vycítila jsem, že se blížíme, protože se mi přitížilo. Něco ve mně by se nejraději otočilo na patě a utíkalo dál, pryč odsud, jenom aby se nemuselo dozvědět pravdu.

Zavřela jsem oči, pak jsem zamrkala a vzchopila se. Teď není čas na to, abych zhrouceně fňukala. Přinutila jsem se pokračovat v chůzi. Už jsem si vybrala. Chci znát fakta, a proto tu jsem. Nadechla jsem se, sevřela pevněji Christianovu ruku a rozešla se. Cítila jsem na sobě jeho starostlivý pohled, ale neohlédla jsem se na něj. Veškerou svoji pozornost jsem věnovala jemnému našlapování, abych nezakopla.

Když jsme došli královnu, která se kvůli mému chvilkovému zkratu dostala dál před nás, všimla jsem si, že drží pochodeň. Netušila jsem, kde ji takhle zničehonic vzala, ale byla jsem za ni vděčná. Ve její vrásčité tváři měla vtisknuté starosti. O mě? To jsem netušila.

Pak se ke mně otočila. „Jeanine, jakmile zahneme za roh, budeme u cel. Jsi si jistá, že chceš pokračovat?" Vzdorovitě jsem přikývla, dřív, než bych si to rozmyslela. Znovu jsme kráčeli a já se snažila si nepřipadat jako robot. Zhluboka jsem dýchala a pokoušela se nevšímat si třasu v mém srdci a bolu na duši. Teď se musím soustředit.

Obešli jsme roh. Čas se zpomalil, vnímala jsem každičkou vteřinu, každé spadlé zrnko písku, které mi krátilo dobu nevědomosti.

Zbývalo pár kroků. Pár kroků, než dojdu k té jediné, opuštěné cele v této chodbě. Zavřela jsem oči a ušla ten maličký kousek poslepu, odpočítávajíc si v hlavě jednotlivé sekundy.

Napětím jsem se celá třásla a nedokázala to zastavit. Pak mě Christian zastavil jemným zataháním za konečky prstů. Otevřela jsem oči, zamrkala a zaměřila se na mříže, které byly jediná překážka, dělící mě od pravdy. Podívala jsem se na postavu, choulící se v rohu cely a zalapala po dechu.

„Tati!"

***
Konec první knížky, můžu-li to tak nazvat. Jste v šoku? Překvapeni? Jestli ano, tak to byl záměr :D.
Ještě bude následovat epilog, a pak začnu psát pokračování.
Předně vám ale chci moc poděkovat za votes, za komentáře, i za umístění (stále první *-*). A vlastně vůbec za přečtení. Každá chvála od vás mi dodává energii dál psát. Zvládla bych to i bez toho, ale... Prostě a jednoduše děkuju :)).
*A.99*