You Changed

3.

"Ale Maxi!" Zařvala jsem když už mi přestala docházet trpělivost. Max se se mnou hádal ohledně výletu do Paříže, který se měl konat už zítra. Měla jsem sbaleno a byla nachystaná. Letadlo nám letělo zítra ráno v 9 hodin a Max si usmyslel, že nikam nejedu a to nehledě na to co  řekli rodiče. 

"Nikam nejedeš a hotovo! Už jsem řekl!" Zvýšil hlas. Celkem jsem se začínala bát, ale proč tohle dělá?

"Můžeš mi říct jediný důvod? Pořád nechápu proč tady pořád s tebou bydlím. Denně mi řekneš maximálně jedno slovo. Ignoruješ mě i když se snažím být milá, Nic tu neděláš. Můžeš mi laskavě vysvětlit proč se na mě teda zlobíš ještě když si chci užít pro jednou já?" 

"Justin. Justin je ten důvod! Nikam tě s ním nepustím!" 

"Tak to máš celkem špatný. Protože já prostě jedu." Naštvaně jsem vyběhla do schodů a zavřela se v pokoji. Měla jsem slzy na krajíčku. Proč je tak hnusnej? Proč mi to dělá? Proč mi ničí život? A to ještě neví, že jsem včera měla s Justinem skoro sex, protože během líbání jsem se nějak ocitla jen ve spodním prádle v jeho posteli. Jenže na tohle jsem připravena nebyla. Ale poprvé to chci zažít s Justinem. Jedině s tím pravým a to on určitě je. 

"Můžu dál? Max zaklepal na dveře. Řekl to celkem mile, ale já měla zamčeno takže když se pokusil vejít dovnitř, měl smůlu.

"Jdi do prdele!!" Vyjela jsem už. Slzy mi tekli proudem a vážně jsem na něj neměla náladu. Zkusil ještě jednou zalomcovat s klikou, ale já neměla vůbec v plánu otevřít. Nechápu co to do něj vjelo. 

"Nikam nejdu dokud mi neodpustíš!" Slyším dobře? Vážně se můj bratr dožaduje odpuštění? Dobře. Fajn. Zkusím to.  Přešla jsem ke dveřím a odemkla. Stál tam Max a možná se mi to zdálo, možná ne, ale viděla jsem kapku slzy. 

"Čekám na omluvu." Řekla jsem povýšeně a sedli jsme si na postel. 

"Podívej. Já vím, že jsem strašně protivný. Že nedokážu udržet vztek a hned vyjedu, vím, že ti lezu na nervy, ale zkus někdy popřemýšlet proč se tak chovám." Sklopil pohled. "Chovám se tak, protože když jsem měl asi 6 let a ty jsi se narodila, všechno se točilo kolem tebe. Já zůstal sám. Neměl jsem nikoho. Postupem času jsem si zvykl, ty jsi začala chodit do školky, ale potom jsi si našla kamaráda. Něco co jsem nikdy neměl. Ty a Justin jste byli nerozluční a mezitím co já jsem seděl doma, ty jsi prožívala krásné dětství. Já o to svoje přišel a uzavřel jsem se. Tohle jsem nikdy nikomu neřekl a doufám, že mě chápeš. A všechno se to zhoršilo když jsem musel zůstat doma místo toho aby jsem jel poznávat svět. A ty se na mě denně vykašleš kvůli němu. Chápu tě, máš život před sebou a chceš ho zažít s někým koho znáš hodně dobře a přeji ti to, ale snažil jsem se ti ukázat jaké to je. Jaké to je být doma a dívat se jak se ostatní baví. Promiň mi to." Viděla jsem jak mu ukápla slza. Teď už jsme ji vážně viděla. Polkla jsem a nevěděla co říct. 

"Mrzí mě to." Bylo to to jediné co jsem mohla říct. Vážně jsem neměla dostatek slov. 

"A teď stačí dojemných chvílí a jdi si sbalit, brzo ráno vstáváš." Byla jsem překvapená a pořád trošku v šoku, ale musela jsem využít té chvíle kdy byl Max na měkko. 

"Děkuju." Usmála jsem se, Max odešel a já si dobalila si poslední nezbytnosti.  Zazvonil mi mobil a já pro něj hned běžela, protože jsem věděla, že to je Justin. Podívala jsem se na display a očekávání se vyplnilo. 

"Lásko?" Když jsem to slovo uslyšela od něj projel mnou krásný pocit. "Ano?" Zčervenala jsem. 

"Máš sbaleno? Zítra ráno v 7 odjezd a pak letadlo. Doufám, že jsi připravená." 

"Jasně, že jsem! Teď se balím, stalo se něco ohledně Maxe. Pak ti to povím. Můžeš se stavit tak za hodinu a já ti všechno řeknu." 

"Budu tam, krásko. Zatím."

"Máš tu Justina." Slyšela jsem jak Max řve ze zdola a hned jsem tam běžela. Chvíli bez něj a jsem jak tělo bez duše. Jak obloha bez slunce. Prostě bez něj už nechci být. 

"Ahoooooj!" Vrhla jsem se mu do náruče a dostala od něj pusu na čelo. Max byl zalezlý někde v pokoji takže to nevadilo. Šli jsme s Justinem ke mě do pokoje a celou dobu mě držel za ruku. 

"Tak povídej. Co se stalo?" Sedli jsme si na postel.

"S Maxem jsme se hádali. Pak za mnou přišel do pokoje a řekl mi proč se tak chová. Proč tohle dělá. A já na něj jen hleděla s otevřenou pusou. Mám od něj plné svolení na Paříž." 

"No vidíš! Snad už dá pokoj a nebude tak protivnej." Zabručel Justin.

"Jak to jako myslíš?! Pořád je to můj brácha. Nedá mi pokoj , protože je to moje rodina, Justine!" Vyštěkla jsem po něm. Jasně, měl pravdu. Už několikrát jsem řekla, že ho jako bratra nechci, ale řekla jsem to já. Když to řekne někdo jiný tak je to něco jiného. 

"Najednou ho bráníš? Po tom všem?" Pozvedl obočí.

"Jo! A jestli se ti na tom něco nelbí-" Nestihla jsem to doříct a Justinovi rty už se spojili s mýma. Ten ví jak na mě. Rozčílení bylo hned pryč a já se cítila úžasně. 

"Promiň, zlato. Já vím. Není to moje věc." sklopil oči, propletl si se mnou prsty a zase se na mě podíval. "Miluju tě." Pohladil mi tvář rukou a dal mi vlasy za ucho. 

"Jsi krásná." Cítila jsem opět nával červené barvy do mého obličeje. 

"Taky tě miluju. Nevím co bych bez tebe celý život dělala." Justin přitiskl jeho rty na moje a během chvilky vypukla válka jazyků. Možná by to zašlo dál, ale Justinovi zazvonil telefon. 

"Mami? "

"Jo jasně. "

"Už jdu."  Zavěsil a přisunul se zase ke mě. Pohladil mě po vlasech a přiblížil se k mému uchu. 

"Musím se jít nachystat. Zítra v 7 před domem, jo? Těším se na město lásky s mojí největší láskou!" Usmál se a přitiskl mi rty na čelo. 

"Ty jsi zlatíčko. Nemůžu se dočkat! Zítra." Rozloučili jsme se, šla jsem si dát horkou sprchu, poslední večerní sprcha na další dva týdny. Vůbec mi to, ale nevadí protože ty další budou v Paříži s Justinem!