Best Win of All [Larry]

Chapter 30

„Ale on o to stojí!" řekl jsem důrazně. „Možná to neřekne nahlas, ale svým způsobem mu chybíte. Někde hluboko v krvi cítí, že jste jeho rodina a nehledě na to, co se stalo, si přeje vás poznat. Vždyť kromě babičky už nemá nikoho jiného. V osmnácti letech. Umíte si alespoň trochu představit, jak mu musí být? Je to ještě dítě, které potřebuje rodinu. Potřebuje vás!" Urputně jsem se snažil jej přesvědčit, aby zahodil ty obavy ze střetnutí, které už jsem poznal z jeho bolestivě posmutnělé mimiky obličeje. „Neříkám vám přece, abyste jej adoptovali a nadobro si ho k sobě vzali. On se má u babičky dobře, jen... myslíte si, že jedna starší dáma v jeho životě je vše, co ten kluk potřebuje? Že mu může dát rady mladších generací?"

„Pane Stylesi, já vím, že to pro mého synovce není ideální svět, ale je to tak. Já zpackal hodně věcí, ale už je to hodně let a příliš pozdě na tom něco měnit. Opustil jsem je, když jim bylo nejhůř a nebyl tam, když jemu bylo ještě hůř. Opravdu si nemyslím, že by mě chtěl vidět," posmutněl. Na jeho hlase bylo znát, že ho mrzí vše, co se stalo, jen s tím opravdu neuměl bojovat jinak než útěkem. Když mu zemřel bratr, před tou bolestí utekl sem. A teď se stejně schovával před svým synovcem.

„Heleďte, já vím, že se bojíte. Neviděl jste ho šestnáct let, já to chápu, ale víte, co se říká, ne? Lepší pozdě než nikdy." Na okamžik jsem se odmlčel, kdyby náhodou chtěl něco říct, ale nestalo se tak. Potřeboval nakopnout mnohonásobně víc. „Pořád ještě ho můžete zachránit. Být tu pro něj u jeho dalších životních zkoušek. Přece nemůžete celý život jenom utíkat a skrývat se před bolestnou minulostí. Je mi líto, že vám zemřel bratr, ale na světě je pořád jeho syn, který vás potřebuje. Nemůžete utíkat i před ním."

„Já... já," bolestně sklopil hlavu a do očí se mu začaly vkrádat slzy. Nechtěl jsem nikomu způsobit bolest, ale pokud musela nejdříve přijít, aby se mu otevřely oči, pak jsem nic nenamítal. Nemohl utíkat věčně.

„To je dobrý, lásko," utěšovala ho jeho žena, jež se mu tiskla k boku a pevně svírala jeho dlaň. „Já vím, že je to pro tebe těžké, ale nemyslíš si, že ten hoch tady má pravdu? Nemůžeme se mu vyhýbat celý život." Konečně alespoň někdo z nich dostal rozum! I když jsem měl tušení, že ona by Louise uvítala ráda už dávno, ale kvůli strachu a bolesti svého muže byla potichu. Přece jen to byl i její synovec, byť ho ani jednou neviděla a on zase neviděl ji. „Myslím, že by se ti ulevilo, kdyby ses s ním viděl."

„Já nemůžu, Juls," vzlyknul. Byl tak umíněný, stejně jako jeho synovec. „Ty to víš. Víš to, že nemůžu," konstatoval a utekl někam do domu. Zbabělec. Stejně jako já, pomyslel jsem si. Taky se nedokázal smířit se strašáky své minulosti.

„Omlouvám se," řekla žena. Julie, jak jsem vyrozuměl. „Je velmi citlivý ohledně své rodiny. Věřte mi, on nemá v úmyslu Louisovi nijak ublížit, ale má dojem, že už toho hodně pokazil a bojí se tomu postavit. Sám se jen horko těžko vyrovnal se ztrátou svého bratra a neví, jak by se měl postavit tváří v tvář chlapci, který ztratil celou rodinu," vysvětlila mi manželovo chování, které už jsem sám stačil z části prokouknout.

„Nemusí se mu přeci omlouvat za minulost. Stačí, aby vkročil do přítomnosti a byl tu v jeho budoucnosti. Na tom jediném záleží," vydechl jsem a cítil, že Julie mi tak nějak rozumí. „Louis ho nebude soudit za to, co se stalo. On chápe, že smrt jeho otce byla pro vašeho muže dost těžká a potřeboval proto odjet, ale po šestnácti letech už by mohl mít trochu rozumu a věnovat mu trochu času, sakra!" Opět jsem se nechal malinko unést. V hloubi duše jsem doufal, že mě Peter odněkud ze své skrýše uslyší.

„Já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit, že to není vaše věc. Je to mezi Peterem a Louisem a ani vy ani já nemůžeme určit, co se stane. Můžeme se snažit to ovlivnit, ale to je tak vše. Já už to zkusila několikrát. Vy jste svou šanci také využil, ale pokud se to nemá stát, nestane se to."