Best Win of All [Larry]

Chapter 29

„Ty se mi jen zdáš," povzdechla si Kristine. I se zlomenýma oběma nohama bych se plazil, abych ho našel. Abych prohledal každý kout, každou budovu, dokonce i velkou část parku. Plazil bych se, dokud bych bolestí neomdlel. A Kristine to věděla.

„Miluju ho, Krist. Strašně moc," vzlyknul jsem. Začínalo to nanovo. Pokaždé, když jsem na něj pomyslel, ten pocit hrozné bolesti a lítosti se dostavil. Měl mi před očima tančit obrázek jeho roztomilého obličeje, nádherného stydlivého úsměvu s červenými tvářičkami, jeho krásného těla, které mě vzrušovalo více, než si dokázal připustit, jenže nic z toho se nestalo. Před očima jsem měl jen jednu vidinu. Tu nejčernější a nejmrazivější ze všech.

„Na to jsi měl myslet dřív, než ses dal do řeči s tím ničemou. Teď už s tím nic nezmůžeš. Jestli se Louis najde, nemůžeš očekávat, že ti jen tak skočí do náruče."

„To já přece nechci. Chci jen, ať je živý. A zdravý. Na tom jediném mi záleží," konstatoval jsem nahlas a dál už pokračoval pouze v duchu. Jasně, že mě bude bolet, když se mnou nepromluví, ale hlavně budu vědět, že je živý a za pár let zjistím, že vede vlastně docela šťastný život s nějakou slečnou, mají spolu synka, který je malou kopií svého táty, a budu šťastný taky. Budu mu to přát a budu šťastný. Bude mě to bolet, že to nejsem já, kdo se vedle něj smí každé ráno probouzet a kdo každou noc nepomiluje jeho tělo jako by to bylo to nejsladší lízátko na světě, ale budu rád, že žije spokojený život a netrápí se.

„Ale život bez něj si momentálně představit neumíš, co?" zeptala se Kristy a já byl nešťastný z toho, jak moc dobře mě znala.

„Ne," odpověděl jsem krátce. Nebylo nutné, abych rozvíjel své představy o naší společné budoucnosti. O tom, jak bych ho miloval celou věčnost. Nebylo to nutné, protože to ode mě bylo zřejmé a navíc bylo zřejmé i to, že my už žádnou budoucnost před sebou neměli. Alespoň ne spolu. Tohle by mi Louis nikdy neodpustil. A kdyby byl mrtvý, žádnou budoucnout by už nepotřeboval. A já taky ne. Léta v base by zkrouhla mou minulost, přítomnost a budoucnost pouze na teď a tady mezi čtyřmi stěnami. Tam jsem patřil.

„Tak fajn, zůstaň v autě," poručila mi Kristy a vyběhla ven, jakmile zastavila před nemocnicí. Nebyl jsem na tom tak špatně, abych nemohl chodit a tak jsem jí neposlechl. „Harry!" okřikla mě hned v zápětí.

„V pohodě," uklidnil jsem ji a zabouchl dveře. Jen mě trochu podepřela a dovlekla k lékaři na pohotovosti.

Ty změny teplot mi moc neprospívaly. Začal jsem na sobě pociťovat únavu a to nebylo dobré. Potřeboval jsem si to tady jen rychle odbýt, aby mě mráz mohl zase zbičovat a udržet při vědomí, až se ho vydám hledat nanovo. Chtěl jsem jen injekci proti bolesti, ale doktor na to měl jiný názor. Chtěl to dát do pořádku celé a Kristy ho v tom jenom podporovala. Věděla, jak moc spěchám. Věděla, že čas tu hraje velkou roli a je nutné využít každé vteřiny, ale přesto mě z toho hnusného lůžka nechtěla pustit.

Doktor se vrátil s ještě jedním z jiného oddělení, který ruku překontroloval a usoudil, že na operaci to snad nebude. To jsem si myslel. A taky jsem mu telepaticky doporučil, aby svou odpověď neměnil, když tam Krist začala vyvádět, ať se laskavě vyjadřuje přesněji a ne jen jako snad. Naštěstí si jí nevšímal. Snažil jsem se ji proto uklidnit já, ale v tom škubl a nahodil mi zpátky jeden kloub.

Začal jsem řvát jak tur. „Kurva, kurva, kurvaaaaaa..." Měl jsem v sobě sice už nějakou injekci pro tlumení bolesti, ale hádám, že na takové zacházení nebyla uzpůsobená. Cítil jsem všechno. A nebyl to konec. Následovaly ještě oba klouby zlomených prstů. Měl jsem pocit, že jsem se chvílema i ztrácel. Jestli jsem si za dnešní noc už pomyslel, že zažívám nejhorší bolest v životě, mýlil jsem se. Tohle to nahazování bylo ještě mnohem horší, než když jsem si ty klouby vyhodil.