Best Win of All [Larry]

Chapter 28

Rozutíkal jsem se ke svému pokoji a ani se nestačil pozastavit nad tím, že klíč leží v kapse mého kabátu, jenž se válí o patro výš. Rozrazil jsem dveře a tvrdě si přitom pohmoždil paži. Hlavní však bylo to, že se ty zatracené dveře otevřely. Rychle jsem na sebe natáhnul první oblečení, co jsem našel, a další naházel do tašky pro Louise. Jen mé boty by mu žádné nepomohly. Musel jsem tedy ještě rychle nahoru pro jeho sněhule. V mžiku jsem je měl v tašce a chystal se odejít, když v tom mě vyděsil něčí hlas.

„Hezké fotky," řekl tiše a já se vylekaně otočil. Taková drzost! Rozvrátit mi vztah a ještě se producírovat po pokoji, ve kterém nemá co dělat, pomyslel jsem si, když jsem jej spatřil postávat u nočního stolku, jak se mi hrabe v mobilu a prohlíží si všechny moje fotky, které jsem tam za těch pár dní s Louisem měl.

„Co tady do prdele děláš? Vypadni odtud!" vykřiknul jsem.

„Kdy my jsme si naposledy dělali selfie? Už si ani nevzpomínám." Opět ta známá ignorace. Mobil jsem mu okamžitě z ruky vytrhl a jím trhnul tak, aby se dal na odchod. On si však jen obešel postel a s úsměvem se zaměřil na její plachtu. „A tohle hádám, nebude tvoje," řekl s tichým smíchem a sklonil se k jedné zaschlé skvrce na prostěradle. Pořádně nasál. „Tohle rozhodně není tvoje," zasmál se naplno.

Tak to teda ne. Nebude čichat k ničemu, co není jeho. K ničemu, co je mé a vlastně to mé ani není. A možná už nikdy nebude, posmutněl jsem a v tom jsem dostal šílený vztek. Hrubě jsem ho chytl za paži a vyvedl ho ven. „Řekl jsem, ať vypadneš!" zařval jsem naštvaně a odhodil jej do půlky chodby. Zůstal sice na nohách, ale trochu to s ním přeci jen zamávalo.

Vrátil jsem se do pokoje a zabouchl za sebou hlasitě dveře. Nesměl jsem ztrácet čas a bohužel se stalo, že jsem si znepřístupnil cestu ven. Nechtěl jsem se s ním už vidět. Nemohl jsem ven jako normální člověk, ale můj přítel tam někde poletoval po šíleně mrazivé noci v hrozivé vánici jen v pyžamu a každá sekunda tak byla drahá. Moc drahá.

Přešel jsem k oknu a trochu se vyděsil. Bylo to sice jen o patro výš, než z jaké výšky už jsem skákal, ale zdálo se to být už tak hrozně vysoko. Jenže nebylo zbytí. Nejprve jsem vyhodil tašku a pak jsem se odhodlal vyskočit. Dopadl jsem sice v pořádku na nohy, ale jak jsem se snažil tak dopadnout a udržet balanc, zlomil jsem si prsteníček levé ruky. Zavyl jsem bolestí. Byl zlomený a vykloubený ze své běžné osy. Měl jsem pocit, že jsem si ho celý rozdrtil, jako bych ho dal do lisovacího stroje a nechal si ho vylisovat na plátek papíru.

Odmotal jsem si z krku šál a uvázal si ho tak, aby mou zpřelámanou ruku držel u těla v poloze, ve které jsem ji nemusel tak namáhat. Přes tu zdravou jsem si přehodil tašku a běžel ho hledat. V tom počasí a při tom, jak byl oblečený, se nemohl dostat daleko. Jenže, byl to Louis. Nepředvídatelný Louis. Můj nepředvídatelný Louis. Když jsem dostával nakládačku, chtěl se zabít. Netušil jsem, co ho napadne tentokrát, když jsem ranil jeho city. Probodl jeho srdce skrz naskrz. Neznal jsem odpovědi a netušil jsem, zda je vůbec znát chci.

Hlasivky jsem si mohl vykřičet, jak jsem do noci volal své prosby a jeho jméno. Některé pokoje v okolních budovách začaly rozsvěcovat svá světla, jiní na mě z potemnělých oken křičeli, ať zmlknu. Všichni mě slyšeli, jen on ne. Pravděpodobně mě slyšel taky, ale neodpovídal. Nechtěl.

Rozběhl jsem se tedy za jedinou osobou, kterou tady Louis měl, jestli náhodou nehledal teplé útočiště u ní. Bylo mi jedno, jak moc po mně bude štěkat za to, co jsem udělal jedinému žijícímu synovi své bývalé kamarádky a jejímu svěřenci, ale musel jsem si být prostě jist, že je v pořádku. Že nikde venku nemrzne. Bušil jsem na dveře, dokud se za nimi neozval křik. „Který idiot?"