Best Win of All [Larry]

Chapter 25

„Ano, myslím, že ano," odpověděl jsem. Všechno tomu nasvědčovalo. Neměl jsem důvod o tom pochybovat.

„A nezdá se ti to smutné?"

„Co?" Nerozuměl jsem tomu, co by mi mělo na víře v osud přijít smutné.

„Že někde je sepsaný a nalajnovaný celý tvůj život, ale ty nemůžeš ani nakouknout, jak to s tebou nakonec dopadne. S čím vším se v životě ještě setkáš, kolik důležitých lidí tvým životem projde... kolik času ti ještě zbývá," vyslovil svou myšlenku a já ji musel vzít v potaz, protože když se na to díval takhle, jistou hloubku to mělo.

„No," vydechl jsem a přemítal, jak s tím naložit. „V jistém směru by to bylo spíš k vzteku, ale kdybys všechno věděl, ochudil by ses o překvapení. A možná, čistě jen teoreticky, kdybys věděl, co tě čeká, chtěl bys to v jistém ohledu buď změnit, nebo uspíšit a tím bys svůj osud zase přepsal. A kdybych já věděl, že tě v budoucnu najdu, možná bych si nezačal nic s Timem, ty bys mě z toho průšvihu nemusel dostávat a neleželi bychom tu teď spolu. A to by byla škoda, nemyslíš? Chtít něco uspíšit, ale ve skutečnosti to pak nemít vůbec. Nad tím už jsem přemýšlel a nelituju žádného činu, žádné slzy, která během toho čekání padla, protože kdyby se cokoliv událo jinak, nemusel bych tě nikdy poznat. A to bych si rozhodně nepřál."

Krátce na mě natočil hlavu a vyměnil si se mnou úsměv.

„Ale když si vezmeš, že zatímco tady ležíme, někde už je přesně vyměřený čas, který spolu můžeme strávit, tak je to děsivé. A smutné zároveň," pronesl svou další myšlenku, zatímco byl zahleděný do mihotajících se světýlek před námi.

„To ano," souhlasil jsem tiše. „Ale netrápil bych se tím. Věřím, že svůj osud pořád můžeme řídit jistými činy a dokud to bude možné, budu dělat vše pro to, aby náš čas byl co nejdelší."

„Ale co když nebude dost dlouhý na to," nadzvednul se na lokti a naklonil se ke mně. „Abych ti řekl, jak moc mé srdce bolí, když se mnou nejsi," zašeptal a položil mou dlaň na svůj svetr v místě, kde jeho srdce bilo. „A jak strašně moc bolí, když se mnou jsi."

Jeho srdce pod mou dlaní splašeně bilo a já, byť jsem to své cítil až v krku, jsem měl pocit, že už jsem s tím ledem pode mnou naprosto splynul. S jeho slovy všechny mé svaly ochably a proměnily se v zamrzlou chladnou kůru, pod níž se mi v žilách vařila doslova žhnoucí láva. Takhle jsem se necítil ještě nikdy v životě. Ani začátky s Timem, kdy to ještě všechno bylo dokonalé a on se snažil mě dělat šťastným, se nedaly srovnávat s tímhle okamžikem. Bylo to jako nebe a dudy.

„Jako by chtělo vyskočit z hrudi," pokračoval Louis emotivně dál, zatímco já se snažil vypořádat s emocemi svými. „Přímo tobě do dlaně." Cítil jsem to. Cítil jsem to jak na něm, tak na sobě. On totiž nepopisoval jen své pocity. Popisoval i ty mé.

Sundal jsem jeho ruku, jež přidržovala tu mou u jeho hrudi, a položil mu ji na tu svou. Chvíli jsem ho nechal, aby zjistil pravdu po hmatu, a nakonec jsem promluvil. „Já myslím, že na tahle slova není nikdy brzo, ani pozdě. Důležité je, že se stihnou vyslovit včas. A já ty své chci říct teď a tady, protože jak jsi naznačil, nikdy nemůžeme vědět, kolik času nám zbývá a já chci, abys to věděl," načal jsem a chtěl pokračovat, jenže tentokrát mi někdo sebral vítr z plachet.

„Miluju tě."

. . .

Byl jsem v šoku. Nečekal jsem, že by to byl schopný vyslovit tak brzy, ale nejspíš ho jeho pocity silně ovládly a on mi to tak sebral přímo z pusy. Bylo to nečekané, ale taky překrásné. Musel jsem si ten okamžik prostě na malou chvíli vychutnat, než jsem mu to opětoval. „Taky tě miluju."