Best Win of All [Larry]

Chapter 17

Jenže já to musel rozluštit. Musel jsem přijít na to, co mám dělat. A musel jsem na to přijít rychle.

Bohužel se ve mně všechno začalo prát a jedna část těla se hádala s jinou a jiná zase s další. Byl to naprostý chaos a zmatek. Asi takový, jako když v New Yorku zkolabuje doprava nebo když v Los Angeles na letišti zavládne totální chaos příletů a odletů. Na tu krátkou chvíli jsem se cítil být tou tabulí, na které zrychleně naskakují odklady letů a jejich opětované nahození. Přesně tak si se mnou zahrávaly mé pocity.

Avšak nemohl jsem. Všechno o co jsem se snažil, všechno co jsem se snažil si odpírat... zničil bych to. Jeden polibek a spadl bych do toho. To bylo více než jasné.

Kdybych alespoň věděl proč? Zkouší na mě něco? Je to test? Nebo se jen snaží i nadále neškodně „pomáhat?" Sakra! Jak má člověk vědět, jestli to bude stát za to. V duchu mě přepadala spousta otázek a já víc než cokoliv toužil znát odpovědi. Jasně, že bude, ty troubo! Jen nevím, jestli to bude stát i za tu bolest s tím spojenou, až to všechno pěkné skončí. Nutno podotknout, že to může skončit ihned po tom jednom nádherném polibku. Už jednou jsem to málem zmrvil. Nepokoušej osud znovu, i když tě o to žádá.

Ale když on je tak rozkošný. A přímo volá po něžném zacházení. Sám jsi to ráno říkal. Možná... možná bys tou osobou, co by ho pomazlila, mohl být ty. Možná to sám chce.

Blbost! Proč by to měl chtít? Proč by si měl chtít začít něco se mnou? Proč by si proboha živého měl chtít začít něco s chlapem? To je holý nesmysl.

A proč ty si chceš pořád něco začínat s mužským pohlavím? Napadlo tě už, že to není lidská volba? Že se to někomu prostě tak stane?

Ale proč on? Ne, to mi nesedí. On nemůže být homosexuál. Ne.

Ale ano, může být. Včera tě neodstrčil. Neuhodil tě. On ti polibek opětoval. A teď ho chce znovu.

Ne. Říkám, že není! Prostě NE a tečka!

Když myslíš, pochechtlo se mi mé druhé vnitřní já, se kterým jsem vedl velice bláznivý dialog. Naprosto nesmyslný. Ale dej si pozor. Nějak se ti ztrácí před očima, podotklo, ještě než se zase vytratilo v hlubině mého vědomí a já se kouknul před sebe.

Mělo pravdu. Jeho oči už nevyhledávaly ty mé. Teď směřovaly směrem k zemi i s celým obličejem, který se teď jevil celý posmutnělý. Nemohl jsem ho tak vidět. Naše těla už také nevytvářela jediný spojený bod. Jeho ruce byly spuštěné podél jeho smrknutého tělíčka. Vypadal teď tak malý. Ještě menší než obvykle. A byl tak strašně zranitelný, byť byl připravený bojovat s celým nespravedlivým světem, což mi dokázaly jeho zaťaté pěsti. Byl připravený bojovat s nepřízní osudu, ale byl sám. Sám a zranitelný.

Potřeboval někoho, kdo by mu kryl záda.

A já byl více než připravený.

Louis' POV

Nevyšlo to.

Nevyšlo.

Ale to jsem taky mohl předpokládat. Nevím, proč jsem vůbec doufal, že by mohl... že bych se mu mohl alespoň trochu líbit. Nebyl jsem nikdo. Jen obyčejná lidská troska. Neměl jsem to vůbec pokoušet. Teď si bude myslet, že jsem do něj zamilovaný a přestane se se mnou bavit. Stejně jako s tím otravou z dnešního rána, i se mnou hezky rychle vymete.

Proč? Proč jsi tak hloupý, Louisi? To už ses do hlavy praštil tolikrát, že ti obyčejný lidský rozum přestal sloužit? Nejspíš jo. Jsi hrozně hloupý, Louisi! Prý osud. Pche. Nikdy jsi na něj nevěřil a teď jsi uvěřil přeludu. Tvé nanicovaté myšlence, co ti poradila tenhle parádní kousek. Nikdy nebudeš moct milovat a nikdy nebudeš milován. Přesně tak jak to předpověděl Harry. Budeš jen odpadem přežívajícím v podsvětí života. Ujasnil jsem si své postavení ve světě a rozhodl se to akceptovat. Věděl jsem, že mě nic hezkého nečeká. Teď jsem si poničil jedinou šanci na trochu lepší život a světlejší chvilky, kdy bych mohl alespoň na pár dní v roce navštívit kamaráda, ale ta šance zmizela spolu se vším ostatním.