Vyprávění páté

19 0 0
                                    

Nejsem tak úplně lavička... I když, možná jsem. Těžko říci, co jsem. Někdo by řekl, že kus kamene. Někdo, že kus pořádně pohodlného kamene. Každopádně si na mě lidé sedají a přicházejí zas a znova. A také přichází ona.

Občas příjde s někým jiným, ale nejvíce myšlenek z ní září, když zde sedí sama. Nevím, od čeho mám začít...

Začnu tedy od samého začátku. Jednoho dne, bylo zrovna krásně slunečno, ke mně přišla roztomilá dívka. Mohlo by jí být tak 14 let. Sedla si na mě a já v tu chvíli pocítila spojení. Divím se, že to nikdo neviděl, muselo to zářit na tisíce kilometrů!

Přemýšlela nad životem. Proč je vlastně tady, proč se lidé rodí s vadami a proč existuje nemoc, jako je rakovina. Posmutněla a začala myslet na svého psa. Vzala jí ho rakovina kyčelního kloubu. Pak ale začala myslet na hezké chvíle s ním a svět jakoby se rozzářil láskou. Měla v sobě takovou lásku a něhu.

Lásku... Lásku ke všemu živému. Milovala zvířata, milovala květiny a přírodu. A milovala své kamarády. Podívala jsem se trošku hlouběji do její duše. A byla to nádhera. Většina lidí v sobě měla nenávist, ale ona? Ne. V její duši nebyla ani stopa po nenávisti.

Bádala jsem v její duši a rozplývala se nad ní, když v tom, se spojení přerušilo. Dívka odcházela...

                                                                                 (Časový posun)

Byla tady znovu. Znovu ta dívka. Ale byla jiná. Vyrostla. A vyspěla. Nejenom na povrchu. Její duše byla dospělá. Usedla a já se s radostí vrhla do její duše a kdybych mohla, rozplakala bych se.

Kdo ti mohl tak moc ublížit, maličká?

Ah tak... Mám to. Ublížil ti. Ale pak jsi zjistila, že to udělal pro dobrou věc. A ty jsi byla znovu šťastná, ale pak ti ublížila ona.

Ona...

Pamatuji si na ní, jednou tady seděla s tebou. Tolik přetvářky. Měla v sobě trašně moc nenávisti a já si říkala, jaktože dívka jako ty vůbec dokáže promluvit s někým, kdo tolik nenávidí. Byla v ní nenávist a vina. Obviňovala všechny a všechno za to, co se jí stalo, nepřijala své tělo a nepřijala sebe. A tebe, sweetheart, strhávala sebou.

Má překrásná, co ti to udělala?

Na pár místech jsi měla utrhané kousky duše. Neodpuštění... A teď se znovu modlíš k Bohu, aby ti dal sílu a milost odpustit.

Ale pak jsem se dostala tam, na to místo. Na to místo plné lásky a důvěry. A kolem něho byla utvořena maličkatá kořápka. Už jsi nebyla tak otevřená, ublížilo ti to. Ale tvá duše byla pořád krásná.

Krásná, jako jarní slunce. A jediní, kdo tu duši znali, byli oni. Opět oni. Zůstali s tebou, vždy, když jsis myslela, že jsi sama. 

Ale ty jsi nikdy nebyla sama. Oni byli pořád s tebou. Ale to ty víš. Máš totiž naději.

Nepřežila by jsi bez nich. Ona by tě zabila. Ale ty jsi byla rychlejší.

Jsi silná, dívko, tak moc silná. Nenech se znovu srazit na kolena. A mysli na ty, kteří tě mají rádi. Mezi které patříš. Tvá druhá rodina...



(Pozn. DOufám, že to alespoň trošku dává smysl, pokud ne, dejte mi vědět, smažu to :) Je to myšmaš mých myšlenek a všeh možného i nemožného.)


Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Oct 25, 2015 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

Story of the benchKde žijí příběhy. Začni objevovat