♥
První setkání bylo zvláštní.
Louisovi se cestou do školy sekla přední kolečka na jeho invalidním vozíku mezi chodníkem a nájezdem na přechod. Harry šel zrovna taky do školy a uviděl ho, celého nádherného a trochu zoufalého, i když byl na tyhle situace zvyklý, jak se snaží kolečka nazvednout, ale nejde mu to. Okolo prošlo pár lidí, ale nikdo mu nenabídnul pomoc.
„Ahoj, můžu ti pomoct?" Raději se zeptal, protože věděl, že někteří lidé s různým znevýhodněním často nechtějí od nikoho pomáhat.
„Jo, prosím, byl bys hodný." Louis měl nádherný úsměv a roztomilou jiskru v očích.
Harry ho převezl na druhou stranu a zase mu pomohl nezaseknout se před vjezdem na chodník.
„Díky, um..."
„Harry!" vykřikl Harry s širokým úsměvem a podal Louisovi ruku.
„Díky, Harry. Jsem Louis."
Když zjistili, že mají společnou cestu, rozjela se debata o tom, co kdo z nich studuje. Louis, který studoval nějaké umění a výtvarno, zjistil, že Harry studuje zpěv a hru na klavír.
„Taky hraju na klavír, trochu," usmál se na něj tehdy Louis a Harry mu nabídl, že by spolu někdy mohli zajít do školního hudebního oddělení, kde je bezodrazová místnost s klavírem. A taky...
„Dáš mi tvoje číslo nebo facebook nebo cokoli?" zeptal se Harry nesměle, když doprovodil Louise až ke třídě, kde měl mít první přednášku.
Louis se zasmál a napsal mu oboje na pravou ruku, protože levou měl skoro celou potetovanou.
♥
První rande bylo dokonalé.
Harry vzal Louise na muzikál. Dopředu zjistil, jestli je tam všude bezbariérový přístup a vše zařídil tak, aby se tam Louisovi nemohla stát jediná nepříjemnost. Pak se navečeřeli a Harry byl Louisem naprosto očarovaný. Ten kluk nezavřel pusu ani v divadle a na té večeři mluvil pořád. Jako vážně pořád.
Harry si naprosto zamiloval, jak Louis neustále o něčem plácal, šťastně žvatlal o blbostech a byl tak hrozně sám sebou. On sám jako řečník je trochu na nic, mluví pomaleji a zdlouhavě, než něco vysvětlí, ale Louisovi se tohle přesně tak moc líbilo. Taky protože Harryho hlas je nádherný, hluboký a chraplavý, přesto tak pohlazující po duši, že byl rád, když mohl Harryho tak dlouho poslouchat.
Harry pak Louise doprovodil domů, chtěl mu pomoct a vozík tlačit, ale Louis si trval na tom, že to zvládne sám. Harry mu věřil, samozřejmě že ano, taky viděl Louisovy vypracované paže, ale přesto měl celou cestu položenou ruku na jeho zádech, přes opěradlo, a trochu mu dopomáhal. Nebyla to totiž vůbec krátká cesta.
U domu, kde Louis bydlel se svými přáteli, tedy zastavili a Harry trochu znervózněl.
„Děkuju za krásný večer, Harry," ovšem Louis moc stydlivý nebyl, ne teď, když se s Harrym sblížili. Je takový. V okamžiku, kdy někoho opravdu pozná, odhazuje všechny zábrany stranou.
„Já děkuju," trošku klišé.
„Pozval bych tě dál, ale chci tě ušetřit debilních řečí mých spolubydlících," zasmál se Louis. „Na to je ještě brzy. Nechci, abys mi utekl."
„Ne, to ne... když o to budeš stát, neodejdu, dokud neřekneš ty sám..." Harry se chtěl Louisovi dívat do očí ze stejné výšky a ne takhle seshora, ale nevěděl, jestli to nebude Louisovi nepříjemné.
