My Sweet Savior

TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA!!!

Po několika dnech, kdy mi ani nenapsal jedinou SMSku mě to přestalo bavit. Asi proto, že se neozval, což mu nebylo vůbec podobný, ale prostě... opravdu ho to tak dostalo?! Přeci na tom nejsme zas tak hrozně. Tak proč sakra tolik vyváděl?! Panebože, kluky asi fakt nikdy nepochopím a ani oni asi nepochopí nás. Tak už je to holt zřejmě dáno.

Vzala jsem mobil a našla jsem jeho číslo. Chvíli jsem zaváhala, ale jen trochu a potom jsem stiskla na 'volat'. Mobil dlouho vyzváněl a já si říkala, že je asi furt naštvanej anebo se třeba stydí, že tak vyváděl a nechce mi to vzít, ale tůtání potom přestalo. 

"Haló, Danieli?!" ozvala jsem se já, když to neudělala druhý strana.

"Haló, kdo volá?" ozval se ženský hlas. Co?!

"Je tam Danny? Dovolala jsem se na jeho mobil?" byla jsem celkem vedle.

"Ano, dovolala. Chcete se stavit?" řekla. Byla jsem zmatená, ale souhlasila jsem. Nadiktovala mi adresu a já si to napsala.

Neměla jsem ale ani potuchy, kde to tu sakra je a tak jsem si prostě zavolala taxíka  a nechala jsem se tam zavézt. Byl to normální domek na předměstí. Ani jsem nezaťukala a otevřela mi ne moc vysoká žena s hnědýma vlasama, ve kterých měla husté blonďaté melíry. "Ahoj, Sylwio." řekla. "D-dobrý den, vy víte-"

"Vím mnohem víc... jsem Dannyho matka. Jen tak mimochodem." pronesla.

"Moc mě těší... no... takže... můžu se zeptat, kde je Danny?" šla jsem hned k věci. Chtěla jsem s ním dneska V KLIDU probrat všechno, co potřebujeme. "U sebe v pokoji. Už 4 dny. Odmítá jít ven... asi bys za ním měla jít..." kývla a já konečně vešla dovnitř.  "To bych ráda... takže..."

"Tady je klíč..." vtiskla mi ho do ruky a odešla někam, asi do kuchyně. "Je to hned první pokoj vpravo!" dodala ještě a já se vydala nahoru po schodech. Měli to tu moc hezký, na stěnách fotky. Hlavně Dannyho, jako dítěte (panebože, ten byl kjůt), ale taky i teď. S nějakým blonďákem, oba ve školní uniformě (panebože, sexy!). Neměla jsem tušáka, kdo je to, ale jednoznačně to byl nějaký jeho kamarád, protože vypadali dost vytlemeně.

Zaťukala jsem na dveře. "Mami, chci bejt sám, jo?" ozvalo se tiše.

"To jsem já Danny...." řekla jsem.

Uvnitř se ozvala rána a on otevřel dveře, na tváři nevěřícný výraz.

"C-co tu děláš?!" objal mě.

"Nerad mě vidíš?" připadalo mi to teda tak.

"N-ne, jsem rád, ale... jak ses sem sakra... jak to..." najednou se zastavil. "Máma?" 

"Trefa!" dala jsem mu pusu na tvář a zavřela jsem za sebou dveře.

"Sedni si..." ukázal na svou postel a já se rozhlížela okolo sebe. Na stěnách měl plakáty různých DJs a taky Bullet for my Valentine. Sedl si ke mně. 

"Danny, proč... chci.... bylo to jen z šoku, nebo proč ho tak nechceš?" zeptala jsem se a radost se začala pomalu vytrácet z jeho očí.  

"Syl... je to prostě... já nevím..." pokrčil rameny a pousmál se. Nedokázala jsem teď rozlišit, jestli to bylo upřímné. "Asi ještě nejsem tolik dospělej a přijde mi, že se o to nedokážu postarat, víš..." dodal. 

"Ale spolu to zvládneme, ne?" vzala jsem ho za ruku .

"Určitě..." kývl.

"No..." po dlouhé odmlce jsem vydala nějaký zvuk. "Kdo je ten blonďák na fotce? U schodů, víš?" nenapadlo mě nic lepšího, jak začít konverzaci s jiným tématem. "To je kamarád. George, George Ragan.... no... a nechceš na večeři?!" zeptal se najednou, jakoby se snažil odběhnout od tématu "Dobře, nepůjdeme na pizzu?" pokrčila jsem rameny, zase mi připadal normální. "Ok!" políbil mě a my se šli nejdřív projít.