Sasuke!
Takže když už jsi mi na požádání ušetřil celou stránku, mám v úmyslu ji beze zbytku využít.
Vzhledem k tomu, že píšu do tvého ročenkového alba, jsem si jistá, že to, co se sem chystám naškrábat, tě příliš nerozhodí, a to hned z několika důvodů:
a) lidé ti to říkají každý den,
b) lidé ti to sem napsali nejméně dvacetkrát.
(A mimochodem, na několika stránkách jsem viděla nakreslené minimálně tři penisy - Naruto, předpokládám?)
Ale dobře. K tomu, co ti chci říct. Ano.
Sasuke, myslím, že tě miluju.
Nebo... no, přinejmenším tě mám opravdu hodně ráda.
Nevím proč ani jak. Chci říct, pod tou hezkou tvářičkou jsi trochu hajzl a ke mně se chováš hnusně, ale je na tobě něco, kvůli čemu na tebe myslím v těch nejhorších možných chvílích. Třeba celý tenhle týden, kdy jsem měla panikařit kvůli zkouškám, jsem dokázala myslet jen na to, co ti napíšu do ročenky.
(Mimochodem, vážně díky, že jsi mě vyslechl a nechal mi tady stránku! Jsem si jistá, že o můj prostor mělo zájem spoustu lidí, haha!)
Ale ano.
Mám tě opravdu moc ráda.
Hodně.
Všiml sis někdy, že od té doby, co jsme se poznali v prváku, máme každý semestr vždycky jen jeden společný předmět? Asi ne, protože věcem mezi námi nevěnuješ tolik pozornosti jako já, ale měli jsme ty hodiny společné a já si pamatuju pokaždé, když ses zvedl ze svého místa, přišel sis sednout ke mně a povídal sis se mnou - i když jediným důvodem, proč sis ke mně sedl a mluvil se mnou, bylo třeba to, že jsem seděla vedle Naruta, nebo že jsi potřeboval na poslední chvíli nějaké informace k testu, na který ses neobtěžoval učit.
V předmětech, které jsem měla s tebou, jsem si vždycky vedla mnohem lépe než normálně. Myslím, že jedna má se tě vždycky nějak snažila ohromit - i když samotné znalosti očividně moc nezabraly, co?
Jsem ráda, že jsme měli tenhle předmět spolu, Sasuke. A jsem opravdu ráda, že nás Kakashi-sensei v rámci svých mnoha zasedacích pořádků posadil k sobě - dokonce dvakrát!
Myslím, že jediný důvod, proč jsem tenhle předmět nikdy nevynechala, byl ten, že jsem seděla s tebou. Už jen být ti nablízku, půjčovat si od tebe tužku, dělit se s tebou o učebnici... Právě tyhle hloupé maličkosti mi rozbušily srdce.
Pamatuješ, jak ses mě tehdy tím svým oh-tak-otráveným tónem zeptal, proč se pořád usmívám?
Pravda je, že se neusmívám pořád. Jen se usmívám pokaždé, když se na mě podíváš, protože...
No, protože se na mě díváš.
Děkuju ti za všechny ty chvíle, kdy jsem se neusmívala, přišla do třídy a začala ti vyprávět o svých problémech. Jsem si jistá, že jsi mě v žádné z těch chvil vlastně neposlouchal, ale děkuju ti, že jsi předstíral, že tě to zajímá. A taky za tu chvíli, kdy jsem byla unavená a ty sis myslel, že se se mnou něco děje, a tak ses zeptal, jestli jsem v pořádku. Ani nevíš, jak moc ses díky té jediné otázce postaral o to, že mi bylo líp.
Vsadím se, že přemýšlíš, proč ti to všechno říkám.
(Samozřejmě za předpokladu, že jsi po prvních pár řádcích jen neobrátil oči v sloup a nezaklapl svou ročenku.)
Tohle je ale strašné klišé, co?
Nevím, v co vlastně doufám. Vím, že se v září vracíš a já taky, a možná jsem právě zničila i ten malý kousek přátelství, který jsme mezi sebou měli. Ale myslím, že jsem to potřebovala říct. Nemyslím si, že držet něco v sobě dva a půl roku je zrovna zdravé, bez ohledu na to, jak trapné to tajemství je.
Takže, Sasuke, miluju tě.
Není to „mám tě opravdu hodně ráda", ale „miluju tě".
Miluju tě.
Každopádně si užij léto! Pamatuju si, že jsi říkal, že s bratrem budete přes léto bydlet u dědečka, tak doufám, že si to užijete. Budeš mi moc chybět, tak se měj krásně a buď cool!
S láskou,
Sakura
