Mořský vládce

Prolog

Nemusím bejt jasnovidec, abych věděl, že jsem to celý posral. Dávám nohu před nohu, moje kroky se rozléhají prázdnou chodbou, ale v hlavě už mám ten děsivej rozhovor dávno za sebou. Pane Hollowayi, pěkně jste to posral. Pochybuju, že by to profesor Bennett podal zrovna takhle, ale... význam vlastně zůstane stejný. Jsem debil.

Zastavím se před dveřmi s číslem dvacet pět v druhém patře a zvednu ruku, abych zaklepal. Ruka se ale zastaví dřív, než klouby stačí ťuknout o dřevo dveří. Kdybych zůstal stát tady, možná bych se tomu vyhnul. Možná bych mohl dělat, jakože o ničem nevím. Čímž bych působil jako větší debil, když mi od Bennetta přišel mail už dva dny zpátky a já mu na něj, jako kretén, odpověděl.

Zavřu oči, napočítám do pěti a zaklepu. Musím se tomu postavit čelem, jinak mě to sežere. Sbohem klidné prázdniny.

Zpoza dveří se ozve dále, takže teda otevřu. Takže teda vstoupím do místnosti s hlavou vztyčenou, jak mě to učila máma. Takže teda pozdravím a zavřu za sebou. Takže spojím dlaně před sebou (mám v nich bazén z potu) a zůstanu stát jako trotl. Což se samozřejmě neobejde bez povšimnutí.

"Pane Hollowayi, posaďte se," vybídne mě Bennett vlídně. Na to, že se mi chystá vysmát za to, jakej jsem debil, působí docela přívětivě. Radši si ale dávám pozor. Pomalu se přesunu k židli a nepřestávám ho pozorovat.

Bennett je docela mladej. Tipoval bych že pětatřicet max. Jakože let, kdyby někdo nechápal.

Spousta holek z naší třídy je z něj paf a vsadil bych se, že i někteří kluci maj pěkně těsno v boxerkách. Hnědý kudrnatý vlasy, uhrančivý oči a postavu, se kterou by mohl z fleku dělat trenéra. Je vidět, že se o sebe stará.

Nevím proč, ale imponuje mi, když se o sebe člověk stará.

"Jak jsem vám psal už v e-mailu," nasadí si stylové brýle s černými obroučkami a zaměří zrak na papíry před sebou. Můj výtvor. Musím uznat, že má i příjemnej hlas. "Vaše výsledky letos nebyly moc dostačující. Pololetní písemnou práci nenapsal nikdo hůř, než vy. A já samozřejmě chápu, že anglická literatura není jednoduchý předmět. Ale dá se naučit."

Posral jsem písemku z posraných autorů a knížek. Stejně nechápu, k čemu tohle všechno mám umět. Jak mi to jako pomůže na hřišti, když budu vědět, kdo co napsal? Jak mi to pomůže platit účty, až budu žít sám? Nechápu. Ale raději mlčím a čekám, co z něj vypadne dál.

"Konzultoval jsem vaši situaci s panem ředitelem, který, jak víte, vás na poslední zápas pustit nechtěl," zvedne pohled od písemky, na níž je tučné a červené F v kroužku. "Přemluvil jsem ho, ale to neznamená, že vás nechám projít. Gratuluju k zápasu, pane Hollowayi, nicméně o prázdninách si najděte doučování a v srpnu se uvidíme na opravkách."

Podá mi písemku, z níž mám těžko v žaludku. Přistihnu se, jak se mračím na papír, který mi zkazil celý léto. Místo, abych věnoval každou chvíli něčemu, co by odpovídalo mýmu věku (čtěte chlastání a poflakování se), budu si muset vyhranit nějak čas i na posranýho Edgara Allana Poea a Ernesta Hemingwaye. Oba se mi teď vysmívaj ze svých hrobů.

"Do kdy přesně mám čas?" zeptám se. To by udělala mamka. Zjistila by, kolik má času.

"Zatím ještě není rozhodnuto o datu," odpoví vlídně Bennett. "Musíme sestavit zkouškovou komisi, která musí sjednotit svoje kalendáře. Zatím počítejte s druhým nebo třetím týdnem v srpnu."

"Zkouškovou komisi?" vykulím oči. Nepříjemnej pocit v břiše se jen prohlubuje. "Já myslel, že budu psát normálně test."

Bennett se usměje. A já věděl, proč si dávat pozor. On se mi normálně vysmívá. Ten hajzl má radost z mýho utrpení. Z pekla, který v sobě momentálně mám.