A přece si mě pamatuješ

6. KAPITOLA - Theo

Do pokoje jsem se po sprše vrátila tak tiše, jak jen to šlo.
Hned ve dveřích jsem loktem zavadila o kliku a patou narazila do batohu, který jsem předtím nechala ležet na zemi. Klika cvakla, batoh se převrátil a já několik vteřin stála bez hnutí, jako by se za mnou měl každou chvíli objevit celý obývák a společně oznámit, že můj pokus o nenápadnost neprošel.

Nikdo nepřišel.

Z chodby ke mně doléhal pozdně noční šum domu. Trubky ve zdi, dřevo reagující na chlad a tlumený zvuk televize o patro níž. Ticho u nás nikdy nebylo skutečně tiché. Dům si i v noci něco mumlal, jen dost potichu na to, aby se tomu nemuselo odpovídat.

Televize už neběžela.

A možná Alex ještě nespala.
Tou myšlenkou jsem se nezabývala. Jen mě napadla, což nebylo totéž. Člověka během dne napadla spousta věcí, včetně toho, jestli ryby mají žízeň nebo kdo poprvé usoudil, že olivy vypadají jako jídlo. Nemusel každé z nich přikládat význam.
Zvedla jsem batoh a postavila ho vedle stolu. Uvnitř něco zašustilo. Nejspíš poslední leták, který jsem omylem odnesla domů. Případně sušenka rozemletá mezi sešity na prášek. Vzhledem k mému způsobu organizace byly obě možnosti stejně pravděpodobné.

Konečky mokrých vlasů mě studily na krku, zatímco tváře mi po sprše pořád hřály. Ruce voněly po mýdle a pod nehty mi zůstal kousek lepidla z izolepy, který nešel odstranit bez použití násilí nebo chemikálií.

Byla jsem unavená, ale uvnitř pořád plná večera. Studeného vzduchu, světel ve výlohách, Loliných vět a všech odpovědí, které mě napadly až několik minut poté, co už k ničemu nebyly. Pocity se ve mně občas ukládaly pomaleji než věci do skříně. Nejdřív ležely všude kolem a člověk přes ně zakopával, dokud nenašel místo, kam patří.

Zoey na mě čekala.

Když jsem přišla, už spala na gauči s hlavou nepohodlně opřenou dozadu. Vypadala tak vyčerpaně, že jsem se na chvíli cítila jako nejhorší sestra na světě, přestože mě nikdo nenutil odejít později, než jsem slíbila.

Ale předtím čekala.

Alex mi to řekla.

Zoey čekala, dokud ses nevrátila.
Ta věta se mi vracela právě v Alexině hlase, což bylo zbytečné. Důležitá byla Zoey. Ona zůstala vzhůru, kontrolovala telefon a pravděpodobně poslouchala každé auto venku, dokud ji tělo nevypnulo přímo na gauči.
Alex jen předala informaci.
Přesto jsem slyšela její hlas. Nízký únavou a bez obvyklé ostré hrany.

Zoey čekala.

Stála jsem uprostřed pokoje s mokrými vlasy a chvíli nevěděla, co se dělá s pocitem, který je současně hezký a trochu bolí. Asi nic. Člověk ho prostě nechá být, dokud si sám nesedne někam, kde nepřekáží.

Ráno bych mohla Zoey udělat snídani.

Palačinky ne. Po mém posledním pokusu jsme vyhodily utěrku, dvě první palačinky a část rodiny přestala důvěřovat pánvi. Táta ji potom několik týdnů prohlížel před každým použitím, jako by mohl odhalit trvalé následky.
Čaj by byl bezpečnější.

Většinou.

Otevřela jsem batoh a vytáhla pomačkaný leták. Našla jsem v něm i obal od sušenky, ale po samotné sušence zůstaly jen drobky na dně, takže obě původní možnosti byly správně.
Leták jsem položila na stůl vedle fixů, žluté příze, tří prázdných hrnků a keramického ptáčka.

Vytvořila jsem ho během svého keramického období. Měl zobák, dvě křídla a tělo, které připomínalo hlavně bramboru.

V pokoji se nacházelo podezřele mnoho předmětů, které měly původně vypadat jako ptáci.