3. Světlo na konci tunelu

5.8K 339 33
                                    

Prošla jsem portrétem jak nejtiššeji jsem dovedla – nechtěla jsem rušit nějaké opozdilce tady dole, i když silně pochybuju, že by je zajímalo, co tu ta „Smrtijedka" dělá takhle pozdě v noci. Když jsem byla skoro u schodů, uslyšela jsem šoupání křesla a pohyb. Unaveně jsem vzhlédla a srdce jsem měla až v krku z pohledu, který se mi naskytl.

U křesel nestál nikdo jiný, než Sirius, James a Remus. Pochopila jsem, že Petr se bude schovávat někde za nimi a že ho z pozice, do které jsem se dostala, neuvidím. Bála jsem se co přijde – o další kolo urážení jsem nestála, avšak někde hodně vzadu ve mně mi skýtala naděje, že se všechno spraví. Nedokázala jsem se přiklonit ani k jedné z možností.

„Ahoj," vysoukal ze sebe nakonec Sirius. To by nebylo tak překvapivé, ale jeho tón byl – omluvný? - to jsem s jistotou nedokázala určit.

„Já... vím, že s námi nejspíš nebudeš chtít mluvit nebo tak... ale já jsem se chtěl omluvit za tu ruku... strašně mě to mrzí... a taky mě mrzí, že jsme se k tobě otočili zády... nevyslechli jsme tě... zrovna já bych tě soudit neměl... když moje rodina...," nedokončil Sirius a zahanbeně – ano, vážně zahanbeně – sklonil pohled do země. James nejistě přešlápnul a kousl se do rtu.

„Chovali jsme se jako pitomci – a nejvíc já, že jsem se kluky nepokusil zastavit. Bylo to hloupé a mě to mrzí," řekl omluvně Remus, který se mi celou dobu koukal do očí. Jeho oči teď byly tmavší, ale nejspíš za to mohl jen stín světla. Bože – vážně se teď zajímám o jeho oči?!

„Jo to teda – prostě... asi nám neodpustíš a my to chápeme, ale... fakt nás to mrzí... mohla bys... mohla bys nám někdy odpustit?," šeptal naléhavě James. Až teď jsem si všimla, jak za nimi Petr horlivě přikyvuje.

Přimhouřila jsem oči. Jen je v tom nechám pěkně vydusit – nejsem násilná, ale chovali se fakt hnusně, to musíte uznat. V klidu jsem k nim došla – sledovali každý můj pohyb, zastavila jsem se až těsně u Siriuse. Zatajil dech a já mu svou zdravou ruku jednu pořádnou vlepila. Nejspíš to čekal, ale k mému překvapení se neodvrátil. Byla jsem spokojená – otisk mé ruky byl velmi dobře znatelný.

„To bylo za tu ruku," promluvila jsem klidně. Zkroušeně zabodl svůj pohled někam do země.

„A jste idioti," pokračovala jsem tvrdě a nepřístupně. Páni – měla bych být herečka, tady je mě škoda!

„Zklamali jste mě, myslela jsem, že aspoň vy budete stát za mnou. Obzvlášť ty Siriusi," kývla jsem na něj,„ bys měl vědět, že jméno nic neznamená."

Nadechla jsem se k dalším nadávkám, protože jsem jim toho chtěla ještě hodně vyčíst – byla jsem v ráži.Myslím, že za to z velké části mohla i frustrace z Malfoyova pokusu zabít Lily. Pak jsem si ale uvědomila, že mi dneska konečně něco zvedlo náladu – navíc jsem věděla, že jsou to hodní kluci a já jsem je v tuhle chvíli potřebovala stejně jako kyslík.

Stáli blízko sebe, takže jsem se jim všem třem najednou vrhla kolem krku.

„Ale hrozně jste mi chyběli," šeptala jsem někam k jejich krkům a pevně je k sobě tiskla, jako bych se bála, že se mi každou chvíli rozplynou nebo mi zase začnou nadávat.

Když vycítili změnu, přivinuli mě k sobě a uvolnili se. Po pár minutách jsme se pustili
a James mi galantně nabídl své křeslo. Usmála jsem se na něj, ale sedla jsem si na chlupatý kobereček zády ke krbu, abych si nahřála svá zraněná záda.

„Takže – odpouštíš nám?," ujišťoval se ještě trochu nejistě Remus, když si sedal.

Místo odpovědí se mi zvlnily vlasy a nabraly nádhernou blond barvu, ve které se tkvěly medově zbarvené proužky. V mých očích byla zase ta stará veselá jiskra. Můj úsměv to pouze všechno podtrhoval.

Půlnoční SlunceKde žijí příběhy. Začni objevovat