Nový začátek

1.

Má hlava zela prázdnotou. Hluboký žal se na prach rozpadl a zanikl v propasti, co mě oddělovala od skutečného světa. Plameny hněvu uhasly a změnili se jen na ubohou hromádku popela. Vlny moře zoufalství a beznaděje se utišily a přestali se zběsile tříštit o skály a zlověstně syčet a vřít. Vše bylo pohřbeno hlubokým, těžkým tichem.

V srdci mi zbila díra. Ale už nebolela, ani nekrvácela. Mé srdce přijmulo svůj osud a přestalo nad ním ronit rudé slzy. Stal se z něj kámen, který už nikdy nic nezlomí. Ta díra uprostřed mu bude vždy připomínat, jak velké dřív bylo a kolik lásky se do něj vešlo. Bude to jako jizva. Vzpomínka na toho malého kluka s čistým srdcem a vstřícnou duší.

Už jsem necítil vůbec nic. Ležel jsem v posteli a otupěle zíral do stropu. Někdo uvnitř mého těla pohnul  páčkou, co ztišila okolní svět a  emoce, co mě předtím  sžíraly jako mouchy mršinu. Nejspíš proto, aby mě ochránil a donutil mě už nedělat nic. Jen ležet a odpočívat. Jinak by mě okolní vjemy zničili, rozdrtili by mě na střepy.

Dusivé ticho a stojatou atmosféru v mém pokoji prořízlo hlasité zazvonění domovního zvonku. To bude ta pizza. Pomyslel jsem si v duchu, ale ani to mě nedonutilo vstát a jít si objednávku vyzvednout. Neměl jsem sílu na to vylézt jakobych k té posteli přirostl. Každý krok byl pro mě jako zdolávat horu. Nešlo to. A tak jsem zůstal dál ležet, jako prkno a bylo mi jedno, co se s tou pizzou stane. Stejně jsem neměl už ani hlad. Z pomyšlení na jídlo se mi obracel žaludek. Po chvíli se mi rozvonil telefon. Když se ke mně rozvozce nemohl dostat, začal mi telefonovat. Ale ani na to natáhnout ruku po nočním stolku, zvednout telefon a dostat ze sebe pár slov, jsem sílu nenašel. Jakoby ze mě někdo vysál život a  nechal mi jen zakladní funkce. Nejlepší by bylo, kdyby si vzal úplně všechno a zbavil mě pobytu na této planetě už navěky.