My (emo) teacher

1

Přijímačky

Přijímačky. To slovo mě děsilo celou dobu. Každý den jsem měla pocit, že jestli to poseru, můj život skončí ještě dřív, než pořádně začne. Seděla jsem doma nad testama, které jsem si tiskla z internetu, a snažila se vypadat, že to zvládám. Pravda byla, že jsem si připadala spíš jako v nějaké reality show, kde čekám, kdy mě vyhodí.

V den D jsem si oblékla svoje „šťastné tričko“. Nepomohlo mi ani trochu, ale aspoň jsem měla pocit, že jsem udělala něco pro svoje štěstí. Všechno šlo rychle ,test, pot, nervy. Když jsem vyšla ze školy, připadala jsem si, jako kdybych přežila válku.

Pak přišlo čekání. Ty dny, kdy se nic neděje, ale v hlavě ti jede tisíc scénářů. Až nakonec, výsledky. Udělala jsem to. Byla jsem přijatá. A měla začít moje nová kapitola, střední.

---

Skupina

Krátce po výsledcích se na seznamce objevila zpráva: Zakládáme skupinu pro ty, co jdou na obor sociální činnost. Byla to úplná náhoda, že jsem na to narazila. Ale napsala jsem, že taky jdu, a hned mě přidali.

A tam to začalo, první zprávy, pár smajlíků, nejisté „ahoj, já jsem…“. Pomalu jsme se poznávali. Holky byly v pohodě, i když některé se tvářily už v chatu, jako kdyby byly královny třídy. A pak samozřejmě kluci, čtyři. Thomas, David, Danny a Jakub. Byli spíš tišši, ale i tak působili, že to aspoň trochu vyváží.

---
Fotka

Pak někdo poslal fotku naší budoucí třídní. Zlekla jsem se. Vlastně se zlekla celá skupina.

Na obrázku byla žena v úplně černém. Dlouhé černé vlasy v copku, kolem krku řetízek se satanistickým znakem, oči zvýrazněné černýma linkama, které vypadaly, že by s nimi mohla propíchnout i duši.

První reakce ve skupině byla: Ty vole, to bude strašná čarodějnice.
A já jsem v duchu jen přikývla. Přesně tak vypadala.

Ještě jsme ani nebyli ve škole a už jsme si byli jistí: že tahle učitelka nebude jen tak někdo.