Lilie pro devátého

Harry Potter se protáhl průchodem, který mu s pochvalným pohledem a slzami v očích otevřela Buclatá dáma a vešel do nebelvírské společenské místnosti. Co nejrychleji rázoval přes místnost ke krbu, kde seděli jeho kamarádi spolu s jeho přítelkyní, Ginny. Neodpustil si úlevné vydechnutí, když byl v půli své cesty bez jakéhokoliv zdržení.

Od doby, kdy porazil Temného Pána uplynul už neuvěřitelný jeden rok plný oslav, společenských akcí a nezdravé publicity, jež Harry nikdy neměl rád. A ta se projevovala všemožně – od přívalu dárků přes výhružné vzkazy.

Byl také rád, že už většina obyvatel hradu překonala svůj bezmezný obdiv k němu a neskácela se při jeho přítomnosti do mdlob.Velice dlouho také trvalo vysvětlit mladším Nebelvířánům, že opravdu není třeba tleskat pokaždé, když Harry vejde do místnosti a už vůbec není nutné ho pronásledovat s prosbami nebo otázkami až k záchodům.

Ať se jeho přátelé nebo učitelé snažili sebevíc, obdivnému zírání,podepisování věcí – od fotek přes novinové výstřižky až po učebnici nově přepsaných Dějin čar a kouzel – nebo neustálých pozvánek na plesy a schůzky, zabránit nedokázali.

Harry jim to nezazlíval, ač byl ze vší té pozornosti mrzutý a nervózní.Úspěšně se vyhýbal náletům ztřeštěných puberťaček, kterému vyznávaly lásku a odmítal rozdávat rozhovory novinářům,jimž se nějakým způsobem dařilo obcházet Bradavické ochrany.

To byl další problém. Bradavice bylo po závěrečné bitvě rozsáhle poškozené a tak jenom snaha zbývajících členů Fénixova řádu –společně se štědrou dotací, jež si Chlapec, který přežil vydobil na ministerstvu – vrátila Bradavice do původní krásy.Ovšem obnovit ochranné bariéry hradu nebylo rychlou záležitostí.

Koleje byly obnoveny, učebny zrekonstruovány a noví zaměstnanci přijati na uvolněná místa v profesorském sboru. Bradavice se znovu vyšplhaly mezi špičku kouzelnických akademií a mladí kouzelníci a čarodějky mohli znovu studovat na této prestižní škole.

Jako poděkování za pomoc si nynější ředitelka školy, Minerva McGonnagalová, také vydupala svůj projekt na ministerstvu. Návrh na dokončení školy pro studenty, jenž kvůli válce nemohli dostudovat se setkal s velkým úspěchem a samozřejmou publicitou.A tak byli tady – bývalí žáci, děti Smrtijedů či mudlorozených nebo chcete-li přeživší druhé největší války v kouzelnickém světě. A jejich příhodný název „Válečný ročník" vlastně vznikl úplnou náhodou...

Stáli v ředitelně – přeživší a nedostudovaní osmnáctiletí a devatenáctiletí kouzelníci a čarodějky, jenž bojovali za stranu světla nebo neměli možnost studovat během války. MinervaMcGonnagalová seděla za svým pracovním stolem, na němž měla nespočet různých pergamenů a pozorně studovala tvář mladého muže před sebou, jenž ač mu bylo teprve nedávno osmnáct, měl už zkušeností na rozdávání.

Už dávno to nebyl ten roztržitý a zbrklý mladík. Byl to dospělý člověk,který vzbuzoval respekt a měl kolem sebe přirozenou autoritu a neuvěřitelné charisma. Brýle již dávno zahodil a jeho zářivě zelené oči tak skvěle vynikly v jeho jemné tváři. Ano, kdyby to nebyla Minerva, řekla by, že Harry Potter je velmi přitažlivý muž.

„Co tomu říkáte, pane Pottere?"

Harry nevěděl, co na to má jeho bývalé kolejní ředitelce odpovědět.S překvapeným, ale čím dál tím rozzářenějším pohledem se otočil ke svým dvěma nejlepším přátelům. Těm svítily oči stejným nadšením, jako jemu. Oba – ruku v ruce – souhlasně přikývli a Harry se s širokým úsměvem obrátil k ředitelce.