Jako každý večer před zápasem nemůžu usnout. Honí se mi v hlavě myšlenky na to, jak to všem poseru a budou na mě naštvaní. Trému mám už teď a to ještě není ani půlnoc... Dneska se určitě nevyspím!
Jako každý večer před zápasem promýšlím strategii, opakuji si techniky a snažím se při tom usnout. Jako pokaždé to bude všechno k ničemu, protože kdo by poslouchal Kageyamu! Vždyť je to jenom průměrný hráč volejbalu a nic neumí! Naopak! Jsem mozkem hry, protože jako nahrávač formuji tým a... Okay možná jsem fakt sobec.
Trhnul jsem sebou, když jsem vedle ucha zaslechl vysoký tón mého budíku ve tvaru malého volejbalového míče. Naštvaně jsem ho vypnul a protřel jsem si oči. Celou noc jsem čučel do stropu a přemýšlel nad zápasem.
"Je to můj první zápas v opravdovém týmu a já to přece nesmím posrat!" vykřikl jsem do prázdného pokoje a hnal jsem se do koupelny zlidštit.
Probudil mě jemný tón mého mobilního telefonu. Naštvaně jsem se podíval kdo volá. Volal mi Hinata a podle toho jak dlouho to zvoní to myslí vážně.
"Haló?" zvedl jsem to ospale.
"Kde vězíš Kageyamo! Máme zápas..!" zakřičel Hinata do telefonu stejně ospale a na konci ještě zívl.
Podíval jsem se na hodiny.
"Sakra vždyť je sedm hodin! Mohl jsem ještě spát!" okřikl jsem Hinatu a zavěsil.
On určitě není v pořádku...
Po pár minutách v koupelně a rychlé sprše jsem popadl tašku s věcmi a vyrazil k tělocvičně. Nesmím tam dorazit pozdě! Když jsem se blížil k místu určení, zaraženě jsem zpomalil. Nikdo tam ještě nabyl a to mi minimálně Kageyama slíbil, že přijde dřív. Vytočil jsem jeho číslo. Kageyama to sice zvedl, ale naštvaně mě odbyl a tak jsem si znuděně sedl na schody a čekal.
Snažil jsem se usnout, ale Hinata mě tak vytočil, že už jsem na spánek neměl chuť. Znuděně jsem se svalil z postele na zem a vymotal se z peřiny. Snědl jsem snídani, pak se umyl a s taškou jsem pokračoval k tělocvičně.
Už mě to tu nebavilo. Usínal jsem tady a ještě ke všemu jsem si doma zapoměl svačinu. Kručelo mi v břiše a já se bál, že když odejdu, začnou hrát zápas beze mě. Jako by to nestačilo, začala kolem mě poletovat moucha a otravně mi bzučet u uší. Ohnal jsem se po ní a rukou jsem do něčeho vrazil.
Plížil jsem se k Hinatovi, který vypadal duchem nepřítomen. V hlavě se mi rodil plán, jak toho zrzka vylekat. Už jsem byl skoro u něj, když v tom se po mě ohnal a jeho ruka skončila v mém rozkroku. Zavyl jsem bolestí a schoulil jsem se vedle něj na schod.
"Promiň! Já jsem se oháněl po mouše!" omlouval jsem se hned, jak jsem si uvědomil, co jsem udělal. Kageyama na mě jen párkrát hodil zlostný pohled a když viděl, že se na něj pořád dívám, lehce mu zrudly uši. Nevěřícně jsem nad tím zakroutil hlavou a zasmál jsem se tomu.
Hinata na mě pořád tupě zíral tím svým pohledem a vypadal, že si to užívá. Za tohle jsem ho nenáviděl, ale ten kluk měl něco do sebe. Má roztomilý kukuč a vlasy mu hezky padají do tváře... Co to kecám!
Cítil jsem, že začínám červenat. Hinata si toho zřejmě všiml a zasmál se tím svým zvonivým smíchem... Neblbni Kageyamo!
Odvrátil jsem pohled a postavil jsem se.
Kageyama zrudl i v obličeji a klidil se ode mě, abych neviděl, jak se červená. Nevím proč to dělal, mě to přijde hrozně roztomilé...
Postavil jsem se a přešel blíž ke Kageyamovi. Ten si mě změřil nejistým pohledem a znova se ode mě odvrátil.
Hinatův zkoumavý pohled mě znervózňoval a já nevěděl, co jsem měl dělat, abych se mu vyhnul. Hinata se na mě culil jak sluníčko a moje bledá barva se začala ztrácet.
"Na co tak čumíš?" zeptal jsem se chladně v domnění, že prostě odejde jako vždycky.
