Některé věci se nedají pohřbít ani časem, ani vzdáleností, ani tím, že změníš jméno a přestaneš se dívat přes rameno.
Laura seděla u okna a prázdně se dívala na tmavou ulici. Dešťové kapky stékaly po okně, potichu a klidně, jak to bývá před bouří. V ruce držela hrnek o který ťukala prsty. V jejím těle nebyl klid už dlouhé měsíce - jako by jí pod kůží něco neustále vibrovalo a říkalo, že musí zůstat ve střehu.
A čekala jestli ho znovu ucítí. Ten stín.
Už to necítila týdny a už věřila, že to odešlo s ním, a že to všechno zůstane minulostí, ale nemohla to vyhnat z hlavy. Přišla o všechno, co měla a ze staré Laury tak nezbylo nic. Nemohla spát, nemohla zapomenout - na něho, na to, co ji vzal.
"Když ti řeknu zmiz, nezapomeň proč."
"Proč?"
"Protože už nebude kam se vrátit, Lauro."
Vybavila si ten hlas a opět ji to zabolelo. Láska a zároveň největší bolest. Je mrtvý, připomněla si, nemohl přežít. A přesto se nemohla zbavit stínu, který ji pronásledoval.
YOU ARE READING
Stín, co zbyl
ActionTicho má jiný zvuk, když věříš, že tě někdo sleduje. Bylo v něm cosi měkkého, kluzkého - jako dech, který nepatří tobě. Netrpělivě vyhlížela cizí stín, stín toho, kdo ji málem celou zničil, ale kompletně celou pohltil. Jeho mrtvý stín. Kolik doteků...
