Běžím lesem. Krásným jehličnatým lesem. Ze začátku jsem vnímala jeho vůni, uklidňovala mě. I ten pohled na stromy, jež se lesknou v záři měsíce kontrastující s temným nebem, byl balzám na mé nervy. Je zrovna přenádherná úplňková noc. A místo abych ze zastavila a ctila tuto noc klidným pohledem na krajinu, běžím. Jaká to ironie. Už ani nevím kam běžím, ani jak dlouho. Jsem tak unavená. Je zázrak, že ještě mám sílu běžet dál, že jsem nikde neklopýtla. Pořád se však nemůžu zbavit toho pocitu, že mě sleduje. Ne, určitě si to nevymýšlím. Když jsem se naposledy ohlédla, viděla jsem asi 5 metrů za sebou ženu zahalenou v kápi utíkajíc za mnou. Nevím, proč se jí tak bojím. Vše v mém těle křičí, že je má hrozba. Nutí mě to dostat se od ní co nejdál. Ale proč? Co ale sakra po mě chce? Jsem jen obyčejná holka!
Kořen stromu, má noha a jsem na zemi. Čekala jsem kdy to přijde, doufala jsem ale, že ještě vydržím. Tímto jsem se možná odsoudila k smrti. Ach ano. Jak jsem předpokládala. Žena ke mně pomalu přichází. Pokouším se zvednout. Třeba bych dokázala ještě chvíli běžet, jen se postavit na nohy. Bohužel toto je na mé tělo příliš náročné. Zůstávám ležet na zemi. Jsem odkázaná na tu ženu. Kéž by mě nechala žít.
Už je u mě, hlavu otáčím pryč od ní. Nechci vidět její tvář. Určitě je to zrůda. Proč bych se jí jinak bála. Na tváři jsem ucítila něco studeného. Bylo to tak ledové. Asi mě už zabíjí. Studený dotek smrti.
Jděte pryč, chci žít! Já vám nic neudělala, řekla jsem, spíš zašeptala z posledních svých sil.
Klid Caitlin. Já ti neublížím. Vybrala jsem si tě. odpověděla žena,
sundala kápi a já na ní šokované zírala. Ta žena jsem byla já.
