Povídky od jara do zimy

Březen - Theova přání

Autorská práva na postavy patří úžasné J. K. Rowlingové. Až na Kiru, která pochází z příběhu Kdo z nás dojde na konečnou, tudíž je moje.

Je to povídka do výzvy od  Werisek93. Vybrala jsem si téma 2., protože mi z těch tří sedlo nejlépe. A vzhledem k tomu, že jsem zkoušela i ostatní témata, a neměla jsem úplně valný úspěch, tak na svět přišlo tohle. Doufám, že jsem splnila zadání a příběh si vy, kteří ho budete číst užijete.

Chceš - li změnit svůj osud, musíš první změnit sebe

Seděl jsem na gauči ve společenské místnosti. Draco stál naproti mně a se založenýma rukama mě sledoval. Blaise sedící pod ním, si mě ztrápeně prohlížel. Pansy oproti nim vypadala hrozivě.

Byla to přesně taková holka, která se z vás pokusí všechny špatné moresy vymlátit. Občas jsem měl radši, když se za mě pokoušela něco vymlátit Kira. Ta byla skvělou lhářkou a nelítostným vrahem, ale nečekaně měla slušnou dávku empatie.

Měla.

Už nemá...

Nadechnul jsem se vydýchaného vzduchu zašlé místnosti a upřel svůj pohled plný slz na Draca.

Dracova ledová maska padla, když viděl, jak brečím. Jak mě, jednomu z jeho nebiologických bratrů, tečou slzy.

Ztráta Kiry byla hluboká. Zasáhla je všechny. Jak jeho, tak zrzku. Jak Pansy, tak Grangerovou. Blaise se složil. Přece jenom umřela mu znovunalezená sestra. Dlouho mě proklínal a nenáviděl. Rád mi opakoval, že mým osudem bylo ji zničit.

Trpěl jsem, a to i bez Blaisových poznámek, které byly moc dobře mířené. Byly to čisté rány do srdce, které znova otevřely moje mokvající srdce.

Cítil jsem ji všude. Její parfém i dotyky. Byla to moje vina, že umřela. Vídával jsem ji na místech, kde jsme spolu za války sedávaly. Na astronomické věži, v knihovně, v kuchyni. I tady.

Byla členkou řádu a já byl smrtijed. A přesto mě sem vždycky propašovala a my se společně procházeli Bradavickými pozemky, kde jsme si dokazovali svoji vzájemnou lásku...

A nakonec ji zabili lidi z jejích vlastních řad. Ginny už nikdy nepromluvila se svým bratrem, který jí poslal onu osudnou kletbu rovnou do hrudi.

Ten osudný den jsem tam nebyl.

Zatímco já jsem seděl na smrtijedském křesle. Tak její tělo leželo chladné na podlaze bradavické chodbě. Byla to moje vina. Kdyby se do mě nezamilovala, kdybych já tak neprahnul po jejích dotycích. Kdybych tam byl...

Nedokázal jsem Blaisovi stát tváří v tvář. Když opadla prvotní bolest a přišla ta stála, odpustil a v jeho tváři jsem vídal spíš lítost.

Proč mě nemohl nenávidět tak jako jsem se nenáviděl já? Proč musel mít na tváři tu nesmývatelnou lítost? Tak moc, tak moc mi ubližoval svým pochopením, které nebylo vůbec na místě.

„Theodore," moje jméno proťalo vzduch takovou silou, že mi to málem vyrazilo dech. Oči mi nepřítomně bloudily po místnosti bez toho, aniž by se snažily najít, z čích rtů ty slova vlastně vyšla.

„Theodore!" někdo se mnou prudce trhnul dopředu a zas dozadu. Až teď jsem se podíval na Pansiinu tvář zkřivenou nemístnou starostí. Proč se starali o mě? A ne o ten nadcházející ples, co bylo potřeba zařídit?

„Ano?" odpověděl jsem a podíval se za ní. Po schodech právě scházela Daphne. Zelené letní šaty jí splývaly dokonale se zdí naší společenské místnosti.