Haló, kdo tam?

Vanesa 4.12. 2018

Kdo bydlí v paneláku, ví, jak se cítím. Anonymita, občas tíseň, osamělost. Jsem studentka Technické univerzity. Osamělosti a tísni nepřidává fakt, že mi před rokem umřela matka. Je to zvláštní, ale pořád se s tím nemohu smířit. Vím, že bych si ve svém věku a se svojí postavou, dlouhými blond vlasy mohla najít přítele, aby mi pomohl zahnat smutek, ale všichni kluci, co znám jsou buď teplí, nebo mají přítelkyně. Kolik jsme toho spolu prožili. Nikdy nezapomenu na naše první společné uvařené jídlo. I když to byly jenom špagety. Náš první společný cyklovýlet, moje neustálé ,,a proč".

Škola mi pomáhá z části zahnat smutek, když se ponořím do dějin práva, čarodějnických procesů, dojde mi, že na tom nejsem zas tak špatně. A to nemluvím o druhé světové válce. Lidé tam přicházeli o celé rodiny. Já mám alespoň svého bratra, i když zamnou Honza přijíždí jen občas. Úplný opak. Já, než mi umřela matka, jsem byla skoro každou noc v klubu, bratr je často v knihách. Fascinují ho rytířské romány, dobrodružné knihy, ale i nadpřirozeno, jako třeba kouzelné světy, nebo mytická stvoření. Jsme odlišní i co se týče vzhledu, zatímco já jsem sen každého kluka (což je pro mě většinou na obtíž). Honza má lehkou nadváhu. Vlasy mu ustupují, ale pro každého by se rozdal. Dělá dobrovolníka na různých akcích, navštěvuje seniory, a i když nemá moc přátel, vždy je z něj cítit pozitivní energie.

,,Vanes, říkám ti, že Petr je už nějakou dobu na dovolené na horách." A já ti říkám, že ten hlas v tom sluchátku mu byl více než podobný. Právě je u mě na návštěvě můj bratr a já jsem si jistá, že když někdo zazvonil, tak jsem ve sluchátku slyšela známý hlas našeho společného známého Petra. Nebylo by to poprvé co se něco takového stalo. Petr si rád dělal srandu z každého, ať to byla ředitelka školy, nebo jeho nejlepší kámoši. Tak jsme to ignorovali, ale až do té doby, než se to opakovalo. Tentokrát to šel zvednou Honza. ,,Haló" zeptal se. ,,Ahoj Honzo, jsem tu, abych ti pomohl s tou esejí jak jsi chtěl." To bylo moc i na Honzu, omdlel. Teď co mám dělat. Vzala jsem z koupelny kýbl natočila do něj vodu. Šplouch! A nic. Najednou jsem si vzpomněla na oživování. Tak jsem začala nepřímou masáž srdce. Asi po minutě oživování se konečně probral. Omluvil se mi, že to, co slyšel opravdu znělo jako Kuba. Sedli jsme si, dala jsem vařit vodu na kávu, ale zase zazvonil zvonek. Navrhla jsem, že půjdeme dolů se podívat, kdo si z nás dělá srandu. Honza jako gentleman vyšel ven, já za ním, ale nic jsme neviděli. Vrátili jsme se celí vystresovaní do bytu. ,,Vanes, vždyť u vchodu je vlastně kamera." Honza měl pravdu, skutečně byla u vchodu kamera. Po složitém dohadování se správcem jsme se konečně dostali k videozáznamu z kamery. Nikdo tam ale nebyl. Opět jsme se vrátili do bytu. Když v tom opět zarachotil zvonek. Měli jsme toho dost, tak to Honza vzal, já poslouchala a zařval do sluchátka. Jsi normální? Ještě jednou a budeme to řešit! To, co se ozvalo ze sluchátka nás oba šokovalo. ,,Honzo, nepoznávám tě, vždy jsi byl takový klidný a teď na mě vyjedeš?" Teď jsem pro změnu omdlela málem já. Ten hlas patřil naší matce. Oba jsme se na sebe podívali, jako bychom se chtěli přesvědčit, že to, co jsme slyšeli nebyl klam.