Best Win of All [Larry]

Chapter 15

Aby mě vzrušovaly myšlenky na mého kamaráda více než na mého do včerejška přítele, to bylo hodně zlé. A myšlenky na Tima mi vlastně nepřinesly nic dobrého. Jen stažení žaludku a takovou divnou pachuť v puse. Rozhodně jsem si jím nechtěl kazit zatím tak krásné ráno. „To je v pohodě," ujistil jsem ho a zase se ztratil ve své místnosti, ve které už pomalu začínalo být vše, co jsem potřeboval, aby tam bylo.

A konečně! Louis v celé své kráse od hlavy až k patě obsadil mou uzavřenou celu, kterou zdobila ledová podlaha s částmi zdí, jenž vykreslovaly stejně ledový, chladný mantinel, na který začala navazovat jiná teplejší barva. Stěny se ve čtvrtce začaly zabarvovat do oranžova a nakonec přešly do rudě žhnoucích plamenů visících ze stropu.

Podobné už jsem jednou viděl. A nejen, že to neskončilo zrovna dobře, ale v tomhle případě se vůbec nehodilo, abych je viděl. Rozhodl jsem se je tedy ignorovat.

Silně ignorovat.

***

Louise napadlo, že bychom si snídani mohli nechat zanést na pokoj. Ne, že on by to potřeboval nebo to byl schopný někdy udělat, ale chtěl to udělat pro mě. Chtěl to pro mě, abych se nemusel potkat s ním. Abych měl klid od okounějících zvědavců. Navíc znal i mou averzi vůči těm hlučným prostorám a chtěl mi udělat radost. Jediný člověk za posledních pár - no hodně let -, co mi ze své vlastní vůle chtěl udělat radost. Co se zajímal o mé dobro.

Začínal jsem si čím dál tím víc myslet, že... No to je stejně jedno.

Nemyslel jsem, že by někdo okouněl. Včera nás vidělo jen pár lidí, navíc jsem myslel, že splynu s davem a nikdo mě ani nezaregistruje. Proto jsem na oplátku udělal službičku jemu a nenutil ho do nadstandardu, který on sám nevyžadoval a zkousnul i fakt, že po restauracích tady pořád jíst nemůžu, když je tady jídelna.

Vyšli jsme do chladného rána a po cestě moc lidí ani nepotkali. Nebylo nijak extra brzo na to, aby všichni stále spali, ale opravdu byl všude okolo až podivný klid. Moc váhy jsem tomu ale nepřikládal. Naopak jsem byl rád, že je ticho.

Avšak o klidu, tichu a celosvětovému míru jsem mohl snít jen do chvíle, než jsme vkročili do útrob velké stanové jídelny. Jakmile jsem vkročil a jeden jediný člověk mě spatřil, široko daleko se roznesl burácivý potlesk, hvízdot a pokřik všech zúčastněných. A že jich tam bylo!

Louis vedle mě strnul a já jen očima přeletěl přes všechny ty lidi. Nikde jsem ho neviděl. Nějaký novinář si pak však stoupl přímo přede mě a ve vteřině mě oslnil silným bleskem svého fotoaparátu. Odstrčil jsem mu tu jeho věcičku dolů a druhou rukou popostrčil Louise přede mě. „Jdi. A nevšímej si jich."

„D-dobře," vykoktal. Byl z toho hodně zaskočený. Na tohle nebyl zvyklý. Nebyl na to ani připravený. Byl to jen obyčejný kluk, co si sem přijel splnit slib, který dal své zesnulé mámě a nic jiného ho nemělo potkat. Bohužel se však zapletl se mnou. Vlastně... upřímně? To ty jsi ho donutil se zaplést s tebou i tvým nicotným životem. Ty jsi ho vystavil všemu tomuhle. Jsi fakt bezva kámoš, Stylesi.

Bylo už pozdě na to si nadávat. Všichni viděli, že jsem přišel s ním. Nebylo cesty zpátky. Mohli jsme jen dopředu a ignorovat všechno okolo. Sedli jsme si k jednomu poloprázdnějšímu stolu, na jehož druhém konci seděla skupinka Japonců, kteří jediní vypadali, že je má osoba nijak zvlášť nezajímá. Počáteční rachot sice ustal, ale stále jsem na sobě cítil desítky párů očí a pomlouvačný šepot se šířil v nejednom jazyce.