Zloděj pražců

Kola vlaku odporně zaskřípěla - nebo to možná byla brzda, ve vlakách se nevyznám. Zastavili jsme uprostřed pustiny. Napravo prérie, nalevo prérie, před náma prérie, a za náma poušť. Nejdřív jsem myslel, že nás přepadli Indiáni.

Mašinfíra a strojvůdce v jednom vylez z tý svojí kukaně a povídá, „vystupovat, panstvo, dál po svejch". 

„Co je?" povídám já. „Zaplatil jsem si do Round City a do Round City taky pojedu." 

„Klídek mladej, ty seš tu novej, co?" povídá týpek, co seděl pár sedadel ode mě. Na první pohled vandrák a na druhej rváč. Klobouk měl trochu nakřivo, a přes starou jižanskou uniformu strakatý pončo. Některý fleky mi připadaly spíš od jídla, než že by to byly domorodý vzory. Von taky nevypadal nejlíp, pokud může někdo vypadat nejlíp po třech dnech cesty vlakem. 

Pod silným dojmem z jeho zjevu jsem si začal mimoděk oprašovat svůj zánovní, po třech dnech cesty ovšem trochu zaprášený mundůr.

Na tuhle vejpravu mě poslal můj šéf, náčelník policie v Rightful Town. „Potřebuješ zkušenosti, mladej". 

V tom měl asi pravdu. Pokud existuje něco, co jsem nezažil, sem s tím. Ale popravdě - zažil jsem toho hodně a jen tak něco mě nepřekvapí. 

„Pojedeš do Round City a trochu se tam rozhlídneš. Šerifovi řekneš, že seš ode mě, von ti poví další. Tak mazej, cesta je dlouhá." S tím se se mnou rozloučil a já nevěděl, která bije. Teď to vypadalo, že zůstanu trčet na týhle suchý pláni. Jedno bylo jistý - Indiáni v tom nebyli.

Ten starej chlap ve starý uniformě a zapraseným ponču se přiblížil ke mně a mhouřil na mě oči. 

„Nejseš tak bílej, jak vypadáš, stejně jako já nejsem tak černej, jak bys myslel. Takže si myslim, že si ani jeden z nás nezadá, když budeme cestovat spolu. Do Round City máme cestu oba. Teď pojď se mnou, něco ti ukážu, tuším že by tě to mohlo zajímat."

Vylezli jsme z vagónu. Táhnul mě rovnou před lokomotivu. Byl jsem podezřívavej, ale neprávem. Týpek měl ty nejčistší úmysly. 

„Koukni mladej," ukázal na koleje před náma. „Takhle bysme daleko nedojeli." 

Podíval jsem se a nevěděl, co si mám myslet. Koleje byly divně posunutý, nenavazovaly na sebe, některý byly vohnutý. To ale nebylo ještě to pravý. Nikde neležel ani jeden pražec. Jak jsem říkal, ve vlakách se nevyznám, ale jedno vím jistě. Koleje se přidělávaj na pražce. Nejsou pražce, nejsou koleje. A přísámbůh, tady pražce prostě nebyly. Votevřel jsem údivem hubu. 

„Čumíš," konstatoval ten starej desperado, „takže fakt nevíš, která bije. Ten vlak dál nepojede. Bude pomalu couvat zpátky do nejbližší stanice. Jestli se chceš dostat do Round City do večera, tak pojď se mnou, a po cestě ti budu povídat. Tumáš!" podal mi podezřelou flašku. 

Mechanicky jsem si cvaknul. Vevnitř byla nejlepší whisky, jakou jsem kdy ochutnal. Zavřel jsem hubu a pokusil se tvářit normálně. Už to tak vypadalo, že někdo ukrad pražce. No, nedávalo to smysl.

Přes svůj slib, že mi po cestě všechno vysvětlí, Jacob, jak se představil, většinu cesty mlčel. Ani mě nebylo do řeči, nebyl jsem zvyklej chodit takovou štreku pěšky a ani mi to nepřipadalo důstojný. To von vypadal, že musel courat po pláních celý dny, a skoro bych řek, že se tam až moc dobře vyznal.

Táhli jsme se podle trati. Díky bohu nebylo moc vedro, jinak bysme tam asi zůstali. Po dvou hodinách jsme došli ke skalám a našli tam neudržovanou poštovní stanici. Ten vandrák, co to tam obsluhoval, se pobaveně křenil, ale dal nám kafe, ještě teplý od rána, nechal nás trochu umejt, a půjčil nám koně.