Zrcadlo, zrcadlo,
můžeš už kouzlit?
Zahrajem divadlo,
jak se s životem mazlit.
Úsměv, hlavu vzhůru,
sedni a koukej se,
z motýla udělal můru.
Ubral mu na kráse,
udělal vrásky.
A do slova sebelásky,
zabalil tvůj smutek a hněv.
Z motýla se můra stala,
v noci teď lítá za světlem
snad aby se zas usmála.
Nikdo v tomto není mistrem,
ale ona hledala,
aby ti zas jak motýl připadala.
Zatím jsi ale našel Babočku.
A tak můra kouká po očku,
na místo, které domov nazývala.
Místo, kde šťastná bývala.
Ale za jakou cenu?
Aby slýchala, že dělá scénu?
Tak hádej co,
tady jsi v divadle.
A já sedíc na svém sedadle,
teď koukám na představení,
co má stejné dění.
Jen herci se tu mění.
Tak proč mě to tak tíží,
když vím, jak to bude probíhat.
Motýl zkrátka neumí bez obtíží,
se tvému místu vyhýbat.
Udělal jsi z ní můru
ubral jsi ji na kráse,
holka měla zkrátka smůlu,
že choval jsi se jako prase.
Že je pořád kolem tebe?
Jo, zeptej se sám sebe,
proč to odhánění nezabírá?
Je to vlastně prosté,
však to říkám po sté,
můra lítá za světlem.
A tím jsi ty.
Bohužel.
