Vampýří chráněnka: Začátek

25. - 2. část

Když jsem spatřila trávu, poprvé jsem si uvědomila, že jsme venku. Pohlédla jsem na oblohu a uvědomila si, že už nezbývá mnoho času do východu.

Byla to taková nádhera.

Na trávě byla deka a na ní koš. „Piknik?" zasmála jsem se.

„No, myslel jsem si, že když už tě vzbudím brzy ráno, třeba budeš mít hlad. Ohromeně jsem se na něj podívala. Tady se dělo něco divného. Buď něco provedl, nebo... nevím. Ale měl něco za lubem.

Sedli jsme si na deku a já nevěděla, co pozorovat dřív. Růže, za mými zády, pomalu vycházející slunce přede mnou nebo Christiana, vedle sebe? Kousla jsem se do rtu. Rozespalost byla ta tam.

Christian se naklonil ke koši a otevřel ho. Linula se z něj vůně právě upečeného koláče, což byla samozřejmě hloupost. Kdo by teď, v pět ráno nebo kdy, pekl koláč? Zavrtěla jsem hlavou.

Christian se chvíli nakláněl nad košem, a když se ke mně obrátil, vytřeštila jsem oči. Držel v ruce talířek s jedním kouskem čerstvého koláče.

„Jak? Kdy-?" vyhrkla jsem a podívala se mu do očí. Pro jednou v nich nebyly žádné ohníčky, které by prozrazovaly, že za chvíli vykřikne „Apríl!". Jen láska a něha. Usmála jsem se.

„Děkuju," řekl jsem ohromeně a vzala si talířek.

„Chtěl jsem se ti nějak omluvit, za svoje chování. I za to, jak jsem se zachoval k tvým rodičům. Mohl jsem být mírnější..." začal, ale já ho přerušila.

„Christiane, neomlouvej se. To, co jsi pro mě udělal je dostatečná omluva," odmlčela jsem se. „Mimochodem, ty umíš péct?" Povytáhla jsem obočí.

„Děkuji za důvěru. Víš, když je vampýrovi dvě stě let, začne se nudit. Nakonec se naučí i péct," pokrčil rameny a zašklebil se. Rozesmála jsem se.

„A ochutnáš ten koláč vůbec někdy?" podotkl a zamračil se. Omluvně jsem se usmála. Skoro jsem zapomněla, že koláč držím v ruce. Ono, zkuste mít vedle sebe Christiana Haala a taky zapomenete na svět.

Kousla jsem si. Koláč se doslova rozplýval na jazyku. Byl mírně kyselý – hodně ovoce – ale výborný.

„Nejenže umíš péct. Ty umíš dobře péct," zahuhlala jsem s plnou pusou a skoro se za to zastyděla.

„Nezahrávej si se mnou, Růženko," řekl, ale já věděla, že žertuje. Takového jsem ho milovala; pro sarkasmus nešel nikdy daleko.

Když jsem koláč snědla, jako zázrakem se vedle mě objevila sklenice vody. Na nic jsem se neptala a napila se. Christian myslel fakt na všechno.

Zvedla jsem k němu oči a šokovaně se nadechla, když jsem si všimla, že je najednou blíž mě. O mnoho blíž. Vzal mě za bradu a políbil mě. Líbal mě jinak. Jinak, než kdy dřív. Vášnivěji. Líbal mě, jakoby nám šlo o život. Hodila jsem mu ruce okolo krku a přitlačila na něj. Překvapilo mě, když jsme se svalili na deku, ale nebránilo nám to v tom, abychom pokračovali.

Rozpuštěnými vlasy jsem ho šimrala na tvářích, ale on jakoby si toho nevšímal. Jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byly moje rty.

A já se tomu vůbec nebránila.

Po chvilce jsme trochu zpomalili, až jsme úplně přestali. Jenom jsme se na sebe dívali, uzavřeni v bublině, kterou nedokázalo narušit nic. Opírala jsem se rukama o jeho hruď a hleděla mu do temně černých očí. Rty měl pootevřené a já nechtěla nic jiného, než se jich znovu zmocnit.