Neviditelní [John Sheppard/Todd]

12. kapitola: Vyznání

John Sheppard zjistil, že absolutně netuší, jak odpovědět. Na jednu stranu bylo to, co po něm Todd chtěl, naprosto nereálné a nenormální, na tu druhou na jeho nabídce bylo cosi lákavého, co nutilo jít podplukovníka do kolem. Představa, že by se spojil s Wraithem, se mu nezamlouvala – nehledě na to, že netušil, co by takové spojení mělo obnášet. Mít cokoli společného s tvorem, jako je Todd, byl jistě špatný nápad, zároveň... Och, k čertu s tím! Cítil, že to, o čem Wraith mluví, doopravdy chce, byť si nebyl jistý proč.

„C-co přesně –" polkl. „ode mě chceš?" hlas se mu třásl.

„Chci tebe. Chci se spojit s tvou myslí, sdílet s tebou vlastní tělo. Dám ti vše, po čem budeš toužit, ať už z oblasti technologií, informací." Sheppard získal podezření, že Todd po tomto prahne již jistou dobu. „Za celý svůj život jsem nepocítil k žádnému člověku ani špetku lítosti, ale ty... vyvoláváš ve mně emoce, které nezvládám kontrolovat a –"

„Už nic neříkej,"

„Kdykoli jsi mi nablízku, zmizí veškeré pálení hladu, nemám potřebu chtít něco, co nemohu mít, protože vím, že tebe bych svými činy zklamal, a to jediné nechci. Představa, že ublížím někomu z tvých přátel a ty mě budeš nenávidět –"

„Už kurva mlč!" zařval z plných plic John a vytrhl se Wraithovi ze stisku, odstupujíc od něj dál a vytahujíc pistoli v sebeobraně. „Ještě jednou na mě sáhni a poslední věc, kterou uvidíš, bude kulka, letící ti k hlavě, jasný?!" Todd odstoupil o půl kroku vzad v ústupu. „Co si to o mě do prdele myslíš?! Jsem člověk, ty jsi monstrum, ať se to snažíš formulovat jakkoli! Zabil jsi tolik lidí, pokusil ses zabít i mě!"

„Pro hladového Wraitha je těžké nevyužít příležitosti a v té době jsem tě pořádně ani neznal. Dáváš mi vinu za to, že jsem se tebou živil? Zazlíváš mi, že můj Úl zachytil můj subprostorový signál a přiletěl k Atlantidě? Zmáčkni spoušť." Sykl. „Pokud mě považuješ za odpornost, které se nedokážeš podívat do očí, ukonči to!" John napnul ruku se zbraní a uvolnil kohoutek, čímž ji odjistil. Todd se hrudí přitiskl k hlavni a vyzývavě na svého druha pohlédl. „Ukonči to, Shepparde!" podplukovníkova napřažená ruka se chvěla a oči nabraly podivný lesk.

„Kurva!" odhodil pistoli na stranu a zhroutil se na kolena, chytajíc se za spánky. V hlavě mu tepalo, tělo se nekontrolovatelně chvělo, celý hrudník se mu svíral v křečích, jak se pokoušel nepropouštět svou slabost na světlo světa. Ne tady, ne před Wraithem, kterého nezvládl zabít a který se mu zažral pod kůži až příliš hluboko.

Zíral do země, neschopen slova a pouze hlasitě oddechoval, pokoušeje se tak dostat pod kontrolu svůj stav, do kterého se dostal. Jiného Wraitha by s radostí zastřelil, ale Todd nebyl obyčejný Wraith – patřil k němu, ať už si to chtěl připustit či nikoli. Nemohl před tím utíkat věčně.

V jeho zorném poli se objevila vysoká kožená obuv, která se zastavila necelého půl metru od jeho rukou, kterými se nyní opíral o dlažbu. Ve vlasech pocítil škrábání Toddových drápů a pod bradou prst, který jej donutil vzhlédnout.

„Nenávidím tě, ty zasraný parchante." Pronesl plačtivě John a nehty zaťal do Wraithových nohavic, o jednu, z nichž si opřel tvář. „Tak strašně moc tě nenávidím." Nechal se vytáhnout na nohy a než se nadál, byl přitištěn k vysokému, statnému tělu a objat silnýma rukama. I Todd se chvěl, avšak John neznal důvod. Určitě nebyl rozpolcenější nežli on sám.

Stáli tam v tichosti, naslouchajíc svým splašeně bušícím srdcím a dechům, jež závodily v maratonu. Ani jeden z nich se neměl ke slovu. Todd se obával, že jeho pokusy o rozhovor budou odmítnuty, zatímco John zkrátka nechtěl nic slyšet, ani nic říkat. Vyhovovalo mu nastalé ticho, ve kterém se mohl soustředit pouze na své vlastní rozbouřené myšlenky a uvažovat o tom, zda je Wraithovo objetí příjemné či nikoli.

Ruce na jeho pasu se utáhly a on zkusmo zkroutil prsty, jež se mu dosud třásly, do Toddova kabátu po stranách jeho boků. Stále žasl nad jemností látky, ze které měl muž vyrobeno oblečení – na pohled se zdálo drsné a hrubé, avšak na omak příjemně hladké. Přistihl se, jak rozevírá dlaně, aby mohl obemknout ten štíhlý pas a sám na sebe zděšeně v duchu křičel, jaký je idiot.

„Johne, ..." zamručel mu bělovlasý do ucha, až člověk nadskočil.

„No?" zmatkoval. „Já se... omlouvám." Polkl nervózně.

„Nemusíš." Sjel rukama pod jeho vojenskou vestu a pohladil přes tričko jeho vypracovaná záda. Sheppard zalapal po dechu a do doteku se vyklonil, přemýšlejíc nad tím, jaké by to bylo, kdyby ty velké, chladné dlaně stiskly holou kůži.

„Tohle... nejsem já."

„Jak to myslíš? Jistě, že jsi to ty." Nerozuměl mu Wraith.

„Ne, chci říct..." ke slovu se nedostal, protože byl znovu za tento den opřen o zábradlí a pod lem jeho trička se tlačily Toddovy nenasytné ruce. „Do prdele –" zvrátil hlavu dozadu, přivírajíc oči a naprosto ignorujíc možné nebezpečí číhající všude kolem. Pravda byla, že by se měl bát rovnou dvou věcí – hladového Wraitha a elektromagnetického záření. Ani jedno mu však v tuto chvíli nedělalo sebemenší starosti, protože byl vnořen do Toddova náručí, naprosto spokojený.

---

Nazdárek!

Tak mezi Toddem a Johnem to začíná být vážné. Ještě nás čeká spousta kapitol a zajisté se máte na co těšit. :)

Užijte si čtení♥.

Vaše ZuzzeFor