Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy

Kapitola 9

Ani nevěděla ,jak dlouho u řeky s Krvedrápem byli ,ale chvilka to určitě nebyla.
Oba dva tam nakonec usnuli , ale po chvíli Bílou vzbudilo hlasité šumění deště a bubnování kapek o listy stromů.

Líně zvedla hlavu a unaveně zívla , zatímco se ještě poměrně rozespale rozhlížela po okolí.

Vážně tu byli docela dlouho.
Slunce schované za hustými ,tmavě šedými mraky se už pomalu chýlilo k západu a vzduch se značně ochladil ,až se jí do krátké srsti dala trošku zima.

Byla ráda ,že velký kámen na kterém leželi ,se nacházel pod stromem,takže na ně naštěstí nepršelo a ona tak nemusela řešit mokrou srst.

Ladně se zvedla na tlapky a zatímco si čechrala a upravovala bělostný kožíšek ,otočila se směrem ke Krvedrápovi ,aby na něj během svého upravování měla dobrý výhled.

Proč to tomu darebákovi sluší i ve spánku ?

Tiše zavrčela ,aby zahnala tyhle myšlenky a přiměla se od něj odvrátit pohled. Už se nad tím rozplývala dost. Pro dnešek to stačí.
Okouzleně zírat ,na něj může i zítra.

Přiměla se vstát. Měla už by se vrátit do tábora. Znovu už nejspíš neusne ,a přestože by se určitě zabavila jeho pozorováním , nesměla si ho nechat tak přirůst k srdci.

Pche přirůst k srdci...
Její srdce měl už od té chvíle kdy ho poprvé spatřila ,jen si to odmítala celou tu dobu přiznat.

,, Sladké sny "šeptla k němu ,na svůj vkus až příliš něžně a láskyplně a zamířila do tábora.

Tam však nevydržela moc dlouho. Nikdo se po nich nesháněl a dokonce ani její sestra si nevšimla, že byla dlouho pryč.
Všichni si vesele povídali a ani nezaregistrovali to ,že se po tolika hodinách vrátila do tábora ,nebo třeba to , že prší.

Ne ,tábor žil i přes déšť svým životem dál a ona měla náhle pocit že tam nepatří. Rozčilovalo ji to. Bílou, která měla ráda vždycky pozornost nesmírně rozčilovalo,jak si jí klan nevšímá. Ztrácela pak totiž pocit, že je důležitá a vracely se jí deprese, které ji jindy vždycky navštívili až v noci kdy o samotě uléhala do pelíšku.

Štvalo ji to.
Toužila po tom ,aby byla středem pozornosti. Toužila po tom ,aby si hned všichni všimli toho, že je tady. Toužila po tom ,aby se jí klaněli.

Jenže to byly jen pouhé, ubohé sny ,které se jí nikdy nesplní. Nikdy se jí nesplní to ,že by mohla být jednou uctívaná a obdivovaná. Kočky si jí prostě nevšímaly,což bylo z velké části založeno na tom ,že ji většina koček buďto nesnášela, bály se jí a nebo jim byla lhostejná. A když už si s ní někdo povídat chtěl ,tak ho odehnala protože neměla náladu na to ,si povídat s takovými blbci.
Vážně byl Krvedráp její jediný spojenec tady ? Vážně byl jediný kdo jí rozuměl a kdo měl stejnou povahu ?
Nejspíš ano...

Bílá Růže se tedy jen posadila pod strom ,aby její kožíšek neschytal nepříjemné kapky deště a začala pozorovat tábor.
Možná by si zase mohla najít nějakého kocoura ,aby se nenudila...

Konec konců ,vždyť ji to vždycky bavilo ne? Bavilo ji svádět kocoury z klanu,pozorovat jak jsou z ní celí hotoví, předstírat jak jí na nich záleží a pak jim rozlomit jejich měkká srdce na kusy.
Vždycky ji to bavilo ,jenže najednou...
Najednou zjistila,že už ji to nebralo
Nebralo ji to jen z jednoho důvodu.

Ona chtěla Krvedrápa. Nechtěla žádného ňoumu ,který ani neví ,co se kočkám líbí a co ne a který na ni bude celý čas,který s ním bude ztrácet, zamilovaně zírat s tím nechutným, tupým, sladkým úsměvem.
Tyhle kocoury nesnášela. Nesnášela slabé, stupidní, ustrašené kocoury ,kteří ani nevědí jak se jí pořádně dotknout.
A ona už to najednou zkrátka nechtěla.
Už nechtěla být tou pověstnou děvkou ,kterou vždycky byla.
Kdyby měla lepší výběr,z nějakých pořádných kocourů,možná by to šlo ,jenže tady byly samé nuly. A Růžičky drahocenný čas, na to byl moc cenný.
Mnohem radši ho bude trávit s Krvedrápem a svádět Krvedrápa ,než to dělat s nějakým jiným tupcem.