Příběhy z Cetvin|²⁰²²

Ernest 4/4

Bad Ischlau L.P. 1917 o rok později.

Uplynul další rok a boje ne a ne utichnout. Mladý se ale nikdy nevzdával, i přes to, že smrt na něj číhala na každém kroku.

Už rok a několik měsíců uplynulo od doby, co pod nátlakem nastoupil na frontu. Žádné zprávy od okolního světa, žádné zprávy od rodiny, od nikoho. Měl zatím jen jednoho společníka. Josefa.

Karl se zranil v boji. Snažíce se odjistit munici, ta mu bouchala v rukou ještě dříve, než ji stačil zahodit. Na místě byl okamžitě mrtev.

,,Teď mi to moc legrační nepřijde. Ne jako tehdy na začátku," třásl se strachy jeho společník Josef a Ernest jen zapoulel očima.

,,Říkal jsem ti, že to nebyl dobrý nápad. Jen čert ví, kdo další bude na řadě." Drbl do něj lehce ramenem a ten si jenom povzdechl. Až teď si Josef uvědomoval cenu svého života, ale pozdě. Přeci jen, ale pozdě.

Nikdo z nich neměl potuchy, jak dlouho to bude trvat.

Schovávali se v zemi jako krtci, s opravdu omezenými prostředky, pár cigaretami a sem tam nějakého jídla, co kdo našel.

,,A co ten nepřítel, cos ho tuhle mučil?" Usmál se nakonec a Ernest se zavzpomínal. Prve ho chtěl jen odstřelit, ale nešikovně se zachytil za ostnatý drát a on to vnímal jako příležitost si ho pořádně vychutnat. Nemohoucí neschopný řeči jej prosil o slitování a smilování, ať ho nechá v klidu...žít? Ne, on tam visel probodnutý zkrz na zkrz, vlastně to bylo tak, že mu k tomu dopomohl, poté žadonil o smilování a následně jako třešničku na dortu mu do úst narval odjištěný granát. Než se stihl nadát, jeho tělo bylo rázem na kusy. Poté mu přeběhl mráz po zádech.

,,Ale Joo, líbilo se mi to," zazubil se spokojeně nad tou vzpomínkou z dnešního dopoledne. Josef překvapením strnul. Takového jej neznal, ale jak to je. Doba se mění a lidé taky.

,,A já tě vždycky měl za podivína," drbnul do něj lehce se smíchem a Erich se znovu usmál. Jeden by řekl, že se v tomhle našel. Poté si oba zapálili cigarety a Josef rázem strnul hrůzou. Nechápající Ernest jej pozoroval.

,,Na co tak civíš?" Poté si několikrát potáhl z cigarety, a pak pochopil.

,,Doprčic!"

,,granát!" Odstrčil napřed svého přítele a pak až sebe. Suť, prach a hlína lítali kolem nich a aby toho nebylo málo, ještě plyn do toho. Poté nastalo ticho.

*

,,Okamžitě odkliďte ty zraněné, naložte do aut a odvezte do nemocnice!" Na nemocničních lehátcích se nacházelo několik chlapců, mezi nimi i těžce raněný Erich, připravený na okamžitý převoz do nemocnice. Nikdo z nich netušil, kolik času mu ještě zbývalo a zdá se z toho vůbec dostane. Po těle měl pohmožděniny a popáleniny mezi druhým a třetím stupněm. Neschopný řeči a pohybu.

Sice vnímal, co se kolem něj dělo, ale nedokázal se pohnout, natož odpovědět. Všiml si dvou sestřiček vedoucí vážnou debatu.

Já umřu, já určitě umřu! Myslel si v duchu. Pak k němu přiběhla jedna z nich. Její ruka lehce spočinula na Erichovic čele. Svůj pohled poté přesunula na její kolegyni. Ta záporně zakroutila hlavou.

,,Tady není šance. Dej mu silnou dávku morfia, aby nic necítil." Krátce na to přiběhla její kolegyně s injekční stříkačkou. Ernest cítil tupou bolest, oči se mu zavíraly a cítil, jak jeho duše opouští jeho bezvládné tělo.

,,Tak mladej a celkem pohlednej," zasněla se nad ním ona mladá sestřička a poté odešla zpátky ke své práci. ,,Škoda tak dobrého muže,"

Ernest se nyní nacházel mezi nebem a zemí, když v tom spatřil záhadnou mužskou postavu. Ta postava jej vřele vítala. Nebyl to otec, ani jeho strýček. Nebyl to nikdo z jeho nejbližších. Byl to člověk, se kterým si ihned padl do oka.

Ernest jej rovněž přivítal se zlověstným úšklebkem ve rtech a spolu s ním se vydal na další životní cestu.

_____________________________________________

Ahooooj!
Přináším vám pokračování! Doufám, že se máte všichni dobře.🤗 Uvidíme se u dalších příběhů.
PS. Co říkáte na příběh Ernesta?🤗😁

-StephanyeH