Po bouři

3 1 0
                                    

O pár dnů později se mnoho obyvatel planet Velkého Neznáma stále snažili vzpamatovat ze šoku, který jim tento konflikt způsobil.
Galaxie byla poměrně velká a i s technologií jakou Arashi měli jim trvalo dlouho všechny planety se životem oběhnout a pomoci každému, kdo byl omámen tajemnou látkou. Ta byla převzata vědci Kres těsně po jejich probuzení a odnesli si jí pro výzkum.
Všem zraněným byla poskytnuta první pomoc, těm co konflikt nepřežili už ale nebylo pomoci.
Mnoho dní uběhlo a život se stále nevrátil do klidné doby jako tomu bylo předtím. Opravy škod,
Ast a Erika se setkali s Nix která stále byla v šoku z toho, co provedla. Ten kluk jí přirostl k srdci víc než si myslela a teď byla nucená mu ublížit. Jak jí tohle vůbec odpustí?
Shatra i Lexirion se setkali ve zdravotním zařízení kde i přes zranění Shatry navštívili jejich těžce zraněnou královnu. Lexi nesl své chování těžce. I když prohrál, nikdy by si nedovolil vztáhnout ruku na jeho vládkyni pokud by to sama nepovolila. To už by rovnou mohl být označen za rádce.
Nejvyšší Rada se vrátila na Ish'aru v pokusu jí opět sjednotit a vést k lepším zítřkům.

A lidé?
I když s pomocí Arashi byli schopní přežít v podmínkách tohoto neznámého světa, bylo na ně pohlíženo shora a ostatní tvorové se jim zásadně vyhýbali. Však jeden z nich tohle celé způsobil. Generál v čele lidstva z toho také nebyl nadšený. Čekalo ho několik soudů, diplomatických schůzek a tak. Alexeje nikdo nenašel a někdo tu vinu musel na svá ramena vzít.
Těžce si povzdechl když se blížil čas další schůze. Vstal, položil dlaň na rameno své dcerky a snažil se jí věnovat úsměv. V takových chvílích nezmohl nic než se jen usmívat a dát své dceři aspoň iluzi toho, že vše bude dobré.
Jeho dcerka ani nezvedla pohled od lékařské kapsle v níž bylo mnoho hadiček a drátů napojených na nehybné mladé tělo.
Dveře se s tichým zasyčením zavřeli za zády generála a ona se tak ocitla sama v celé místnosti.
Jemně kopuli pohladila. "Mrzí mě, že jsi dopadl takhle. Kéž by...to šlo udělat jinak..."

*Sofie?*

Prudce zvedla hlavu když jí neznámý hlas oslovil. "Co-kdo?"

*Nechtěl jsem vás polekat. Vaše tvář byla v databázi pod tímto jménem.*

Jedna z obrazovek ukazující data o životních funkcích těla v kapsli problikla a objevil se na ní pixelový smajlík. Ten se zprvu tvářil neutrálně, poté se usmál a zkusil ještě další grimasy.

*Odpusťte mi mou nevychovanost. Jsem podpůrný systém napojený na mozek jednotky známé jako Kevin. Díky napojení na tyto systémy se dokážu dočasně dostat do okolních systémů bez pomoci jednotky.*

"A-aha...ty si ten čip, co mu tam dávali ti Arashi, že?"

*100%*

"Řekni mi...ale upřímně. Jaká je jeho šance na zotavení?"

Stroj se odmlčel. Ne, že by neznal odpověď, ale kód který předtím vyslovila navrátil jeho systémy do továrního nastavení a analýza všeho zabírala příliš mnoho času.

*Nejsem schopen odpovědět madam. Můj systém není nastaven na uvažování v neznámých.*

"Chápu."

Oba dva se odmlčeli. Nedokázala si ani představit čím vším si musel Kevin projít. Ona sama zažila jednu jadernou válku. To bylo poté, co se většina lidí stáhla pod zem a někteří hlupáci zůstali na povrchu jen aby si za každou cenu vyříkali pár věcí za pomoci jaderných zbraní. Kdyby se včas nestáhli, nebyla by teď tady.

"Je tak mladý, jako já. A přesto si prošel větším peklem." Tiše si povzdechla.

Nastalo ticho které občas přerušilo pípnutí přístrojů.

"Um...počítači?"

*Ano?*

"Ten projekt jim vytvářel...alter ega. Měla ovládat těla a nutit je plnit příkazy, které by majitel těla nikdy nesplnil z vlastní vůle. Vím, že Kevin taky alter-ego měl ale...má ho v sobě ještě?"

*Nejsem schopen vyhledat žádné záznamy o 'alter egu'*

Jeho odpověď jí lehce uklidnila. Opravdu doufala, že Kevina zachrání. Kdyby se ale znovu ukázalo jeho alter-ego, kdo ví jestli by ho tentokrát dokázala ochránit. Ze všech dětí které z projektu zachránili představoval on největší hrozbu.

"Počítači? Můžeš...mi něco slíbit?"

*Nejsem všemohoucí. Pokud usoudím, že to je mimo můj program, nebudu schopen slib dodržet.*

"Můžeš...Kevinovi vymazat vzpomínky?"

*...nevidím smysl požadavku*

"Až se probudí, určitě si vzpomene k čemu byl donucen. Už se to jednou stalo a...měl velké štěstí, že svůj život na těch kolejích neztratil."

*I když nerozumím struktuře 'štěstí', i já musím uznat, že tato jednotka častokrát vyvázla ze situací které bylo nemožné přežít nebo se z nich vykroutit.*

"Štěstí je úžasná věc, ale bojím se, že ne vždy je přítomné. Vzpomene si na vše, pravděpodobně to neunese a pokusí se..."
Hlas se jí zatajil jak se bála to říci. Počítač byl ale dost chytrý na to, aby si dal dvě a dvě dohromady.

*Smazání vzpomínek představuje obrovský zásah do jednotky a jde proti mému programu. Nemohu tohle přání splnit. Přejete si, abych mu v tom zabránil?*

"Nevím jestli u toho budu, nevím jestli i můj otec u toho bude. A všichni se věnují navrácení do svých předchozích životů. Bojím se, že tentokrát štěstí mít nebude. Prosím...kdyby na to došlo, zastav ho. Udělej co bude nutné, ale zastav ho...prosím...Když mu nemůžeš smazat vzpomínky tak aspoň to..."

Kapky slz dopadly na její kolena a vpila se do pevné látky jejích džínových kalhot. Počítač nerozuměl jejím pocitům, ale dokázal vydedukovat, že to pro ní bylo jistě důležité.

*Jsem naprogramován poslouchat jen jednotku. Vaše přání je ale jednotku chránit co je mou povinností. Zabráním mu jak jen to bude v mých silách.*

Dočkal se tichého děkuji. Sofie s snažila udržet slzy, což pro ní bylo v tuto chvíli nemožné.

Pokračování příště :3 

Projekt: HarbingerWhere stories live. Discover now