Je to "krátký" příběh o tom, jak můj život protkala rakovina. Nečekejte ohromnou love story, napínavou zápletku, nebo mistrovský dechberoucí závěr.
Je to jen prostý příběh, prosté holky, která si jej chtěla zvěčnit na "papír".
Začnu tam, kde to oficiálně začalo pro mě, nicméně zpětně vím, že to začalo mnohem dříve a zažila jsem pár svých AHA momentu.
Nejvíc happy Léňa, protože léto, slunce, po naprosto boží dovolené na (ne)kolech ve Znojmě a chystání oslavy narozenin mé skvělé maminky, obklopena těmi správnými lidmi v tu správnou dobu, co víc si člověk může přát? Ano, přesně v tuhle chvíli začal příběh Leniččiny katastrofy, nebo Leniččina životní Kámasútra, chcete-li. Protože od této chvíle se mnou začal život vy*ebávat pokaždé kreativnějším způsobem. Mé tušení mě jímá, že to bylo 6. 8. 2021 (kecám, vím to přesně, mám to napsané, ale trocha dramatičnosti neuškodí :D a krom toho ... tyhle věci se prostě nezapomínají), pátek, uprostřed všech příprav na máminu sobotní oslavu, jako správný "dětský" otrok, stírající kapky potu, které mu stékají po šíji z té vší dřiny, kterou mu nakládali v rámci příprav na jeho bedra si všimnu, že na krku je něco, co tam nepatří, alespoň myslím, že nepatří. V mírné panice se odeberou do soukromí a krk si řádně ohmatám. Jop, bulka, levá strana krku, kousek nad klíční kostí, je tam, nepletu se. A myslím, že tam nepatří. Mírně vyděšená, ale stále s klidnou hlavou ... "je to jen uzlina" počkám, až se kuchyně vyprázdní a zůstanu v ní jen s mámou.
V moment, kdy osamíme pronesu "Mami? Dívej, myslíš, že je to normální?", máma na mě koukne, hmátne a zamračí se. "Ne, není, je to divné, zajdi s tím k doktorovi." Velmi stručně řečeno.
Trochu mě to vyděsilo a mámu zachmuřilo, ještě ten večer jsem svou nově nalezenou bulku ukázala i tátovi. Myslím, že ho to trochu znervóznilo, ale nějaké větší obavy si taky nepřipouštěl, mohlo to být cokoli.
Byl to pátek, takže následovaly dva dny zkoumání mého nového spolubydlícího v podobě bulky na krku. Jak vizuální, tak hmatové, ale samozřejmě nejvíce nažhaven byl strejda Google.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pochopitelně a nečekaně tam byly všechny varianty od "je to jen beďar" až po "máte rakovinu a umřete" (cink, cink máme vítěze). Internet jsem prolezla od A po Z, kde jsem se dozvěděla, že pokud je bulka měkká, pohyblivá a bolestivá, s největší pravděpodobností se jedná o nějaký zánět v těle a tohle je první Vlaštovka, která na něj měla upozornit. V takovém případě psali, že bulka by se měla do týdne zmenšit a do dvou snad sama úplně zmizet. Pak se také nabízí varianta nemoci, kterou přenášejí kočky Toxoplazmóza, a právě po ní se člověku zvětší uzliny. Vzhledem k tomu, že mě asi týden před tímto zjištěním poškrábala kočka, svitla naděje na infekci.
Nicméně jsem našla i třetí variantu, že v případě, že je uzlina tvrdá, nebolestivá a nepohyblivá, může se jednat o zhoubné rakovinové onemocnění lymfatických uzlin. Asi nebude velkým překvapením, když řeknu, že moje Čupr uzlina byla přesně taková. Nebolela, nehýbala se a byla tvrdšího charakteru. Ale neztrácejme naději a doufejme v infekci.
Hned v pondělí jsem letěla ke svému obvodnímu lékaři. Skvělý lékař mimochodem. Znovu se opakoval můj celovíkendový rituál, kdy můj uzlinový parazit byl řádně prohlédnut a ohmatán. "Překvapivě" jsem se od lékaře dozvěděla ty stejné varianty, co mi vyvěštil i strejda Google, ačkoli z výrazu doktora jsem pochopila, že ten neřád uzlina se mu také moc nezdá. Nicméně mě opravdu profesionálním způsobem a milým přístupem uklidnil, že není třeba hned malovat čerta na zeď. Odebral mi krev a vypsal žádanku na ultrazvuk.
