Kostka

Hodně přemýšlení

No počkat! Když jsme tudy šli, dorazili jsme pak na nějaký pole, z toho na malé město a nakonec tam, kde jsme kdysi jedli! Už vím přesně, kde jsem. Teď to bude jednodušší.
Běžela jsem snad celou cestu k McDonaldu a za okny výlohy jsem spatřila pohyb. Že by? Ano, Ondřej a Anika! Snad to není sen.
„Jeden malý jahodový milkshake a Cookie,“ vykřikla jsem jen co jsem otevřela dveře.
„Emo! Tak jsi nás přece našla,“ řekla Anika a přátelsky mě chytla za rameno.
„Co vy tady?“ zeptala jsem se a posadila se na pohodlnou pohovku vedle usmívajícího se Ondry.
„Kousek odtud jsem se potkal s Anikou. Pak jsme si řekli, že tu na tebe počkáme. Doufali jsme, že půjdeš kolem.“
„Jenže to je hrozně riskantní! Nemáme čas na žádné setkání, i když jsem hrozně ráda, že jste tu byli... Proč jsi vůbec tu, Any?“ chrlila jsem s obavou v hlase.
„Probrali jsme se. Já i To. Utekla jsem, bylo to to jediné, co jsem mohla udělat.“
„Kde máš Kostku?“ zeptala se po chvíli.
„Já ji nenašla...“
Anika se nervózně zasmála.

-[O]-
„Už to vím! Je to Čas! Čas! Teď nemůže běžet, dělat si co chce, protože jsme ho omezili. Chce nás dostat, aby zase mohl plynout,“ mluvila Anika když běžela směrem k onu místu, kde byla zmražená.
„Ale my taky chceme, aby plynul,“ namítla jsem.
„Jenže on není člověk. Nerozumím nám, nepochopí to. Musíme nad ním vyhrát,“ ozval se Ondra.
„Ale chceme tu stejnou věc!“ protestovala jsem.
„Musíme najít tu zpropadenou Kostku. On nás ale nenechá,“ vysvětloval.
„Jenže když ho přemůžeme, čas už nebude!“ křikla jsem. Ten Aničin výraz mě štval. Tvářila se jako někdo s nadpozemskou inteligencí, a ještě víc tomu dodával její styl mluvení.
Nadechla se. Vypadala, jako by se chtěla smát a brečet zároveň, „Ty si myslíš, že přemůžeme tohohle týpka? Čas je nepřemožitelný. Nás úděl je jasný. Zemřeme, Čas to nějak zařídí (najde Kostku nebo něco) a zbytek lidí se může zase vrátit do normálu.“
„Takže zemřeme kvůli mně,“ vydechla jsem.
„Ale proč jsme byli vůbec „vybráni“? Na něco být musíme,“ poznamenal Ondřej.
„Jo, ale to ví ten, kdo sestrojil Kostku. To je jiný příběh,“ promluvila Anika a teď už mi připadala lepší. Přiznala, že tyto podrobnosti už neví. Že je taky člověk a je v tom s náma.
„Jiný příběh,“ opakovala jsem si v hlavě. Takže to nikdy nezjistíme?
Dlouho jsme nic neřekli, jen jsme teď místo běhu šli ale pak jsem se musela zeptat na otázku malinko mimo téma:
„Jak to probíhalo? Zmražení? Z pohledu Mrzivce?“
Ondra do mě šťouchnul, asi, protože se to zdálo být neslušné. Mě to ale fakt zajímalo. A navíc jsem chtěla trochu zmírnit tu depresivní náladu. Anika překvapivě bez problémů odpověděla.
„Nejdřív máš hroznej strach. A pak mrkneš a zjistíš, že už jsi v pohodě a jsi možná malinko zmatená... Pak ale dobrý.“
„Co se vlastně stalo? Jak to, že se vůbec zastavil sám Čas a vůbec - ty jsi jedna nás, na ty, na které to neplatí!“
„Zdálo se mi o tom. Že můžu někoho zastavit, když si to budu přát, ale zmrazím i sebe.“
„Tohle vůbec nedává logiku,“ podotknul Ondráš.
„Jenže čas už se zastavil. Dávno. Když jsme hodili Kostku do studny,“ řekla jsem.
„Jo, to máš pravdu, ale proč se teď pohybuje.“
„Pohybuje se až když se zastaví. Stane se z něj postava. A ta postava se taky může zastavit, a vypadá to, že Anika měla nějakou jedinečnou příležitost.“

-[O]-
Bylo to strašný, když jsme je spatřili.