Zlaté srdce

❖ 2 ❖

Dokonce i Petr IV. z Rožmberk, bývalý správce města Třeboně, si byl vědom kvalit svého věrného poddaného, na kterého si vzpomněl. Pan Petr IV. byl vdovcem, kterého rád navštěvoval jenom jeho nejstarší synovec Jan. Zášť ke svému strýci cítili mladší bratři Janova. Joštovi, Petrovi a Jindřichovi vadilo především nespravedlivé rozdělení rožmberského dominia. Takové znění se šířilo rožmberským dominiem mezi městy a městečky.

Když se Petr IV. odstěhoval do Českého Krumlova roku 1519, naším novým správcem města Třeboně se stal nejmladší syn Voka II., Jindřich z Rožmberka.

Třeboň se stala stálým bydlištěm Petrovy sestry Kateřiny, provdané za manžela Petra Holického ze Šternberka. Nechali v kostele sv. Jiljí vybudovat novou kapli. Často její služebníci nakupovali u mě drahé látky pod jejím jménem. Byla jednou z mých stálých zákaznic.

Prodej látek a jiných módních doplňků se zvednul, protože nešťastné zprávy se šíří stejně rychle jako ty dobré.

Poslední zboží, které jsem vyložila se svou pomocnicí, kterou jsem měla na výpomoc a momentálně její služby využívala častěji, mi vynesly slušnou částku na živobytí. Další prodej látek a doplňků vyjednával za nebožtíka jeho služebník. My tak nepřišli o živobytí a střechu nad hlavou, alespoň na další rok dopředu. Tak rychle mi čas utíkal mezi prsty!

Dávno se psal rok 1521 a já stále žila zaseknutá v minulosti.

„Mami, nechceš pomoc? Každý den uleháš do postele úplně unavená a zdrcená. Měla by ses taky trochu odpočinout. Máme už jen tebe."

Seběhla Anička schody do přízemí do dolní síně, která sloužila jako krámek s látkami a jinými módními doplňky. Součástí byla i úschovna řemeslnického náčiní.

Jak moc rychle běžel čas, jsem viděla právě na růstu svých milovaných dcer.

„Nečekala jsem, že budu tak zaneprázdněná," odfoukla jsem si vlasy z čela, které se mi orosilo potem. Nevěděla jsem poslední dobou, kam dřív skočit. Role vdovy mi ani po roce ještě nepřirostla příliš k srdci.

V hlavě jsem měla tisíc myšlenek, na které jsem nesměla zapomenout. Postarat se o celou domácnost, dvorek a hospodářství, pozemky, které mi vynášely především oves, ječmen a chmel. Ještě že dcery nebyly mou největší starostí.

„Mám zavolat Katku nebo tu pomocnici Uršulu?" dala ruce v bok.

„Uršulu jsem poslala k řezníkovi a pekařovi. Katku nech v klidu se učit, jestli ovšem počítá," chtěla jsem, aby uměly pracovat s čísly, případně rozuměly obchodu. Anička automaticky začala rovnat látky, aby byly uhlazené a nezmačkané. Všimla jsem si, že to uměla dělat s citem.

„To hedvábí je tak příjemné, uměla bych si z něho představit krásné šaty nebo šálu kolem krku," zasnila se při práci, ale moc dobře věděla, že uživit nás všechny mnoho stojí.

„Vždyť máme bohaté dědictví," koukala na mě prosebně „nejsme na tom vůbec špatně."

„Aničko, ráda bych ti udělala radost, ale jsem pouhá vdova. Nechci, abyste strádaly, ale musíme moudře s penězi nakládat. Jsme bez příjmu financí vašeho otce."

Ztráta manžela pro vdovy znamenala sociální i ekonomické následky, i úpadky.

„Však já vím, nejsem malá," skočila mi do řeči a rozmotávala barevné stuhy do truhličky, čímž mě utnula.

„Záleží mi na našem postavení, budoucího zajištění," otevřeně jsem se jí svěřila se svými obavami „jednou si najdete manžela, budete chtít věno a já vám chci oběma dopřát také jen to nejlepší jako váš otec. Nikdo neví, co bude. Žijeme v klidné době, ale není to zrovna dávno, co skončily husitské boje."