❖ 1 ❖

22 6 0
                                    

Nad rožmberským panstvím, městečkem Třeboně, se zatáhla šedivá mračna a velmi rychle se rozpršelo. Krajině tajuplných močálů, bezedných bažin a rašelinišť se lidská živá noha zpravidla vyhýbala obloukem. Kolem nově rozestavěných rybníčků a rybníků také. Neznámé místa a jejich zvuky mnohdy naháněly strach a neklid.

Provazy deště ostře dopadaly na zem a hlasitě bubnovaly i do oken. Meluzína hlasitě kvílela, usadila se za komínem na střeše domu. Řádění přírodního živlu se mi vůbec nelíbilo. Cítila jsem se nešťastně, rozrušeně a především bezmocně.

Konec pracovního dne oznamovala v dáli ostraha, která se netvářila příliš šťastně, že musí jít ven do toho sychravého počasí, aby zamkla všechny vstupní brány města. Nikdo se teď nedostane dovnitř ani ven. Jednalo se jen o tři brány, neměl jich Matěj rychtář moc na starosti.

Bránu dlouhého mostu a Břilickou měl na opačných koncích náměstí, jen Tmavá se nacházela nejdále, před Svinenském předměstím.

Komu by se taky chtělo být v tomto počasí venku.

„Maminko, tatínkovi se zas přitížilo," podívala jsem za rameno, kde stála má nejstarší dcera Anna „nevypadá dobře."

Probudila mě z krátkého zasnění, když jsem se zaposlouchala do pravidelného deště.

„Uvařím mu bylinný horký čaj, to mu jistě pomůže," zkroušeně jsem usedla ke stolu s hlavou v dlaních. Skrz prsty jsem sledovala starostlivou Aničku, jak vyndávala z dřevěného kredence nasušené suroviny. V kuchyni u kachlových kamen jí nedělalo problém se pohybovat. Ráda mi pomáhala, připadala si tak dospělejší.

„Děkuju," vděčně jsem se na ni usmála.

Manželův zdravotní stav se nekontrolovatelně zhoršoval.

„Mami, že neumře," zopakovala nahlas mou poslední myšlenku, až mě to vyděsilo.

„Váš otec je silný bojovník," ujišťovala jsem i samu sebe, abych nevypadala tak moc ustaraně a svůj strach nepředávala dceři. Chtěla jsem ji utěšit, předat kapku naděje, ale bylo to marný. Oči dospívající slečny už dokázaly vidět pravdu, i když uši ji odmítaly slyšet. Svým způsobem jsem na ní byla hrdá, že je tak bystrá a chápavá. Ale ne dnes.

„Uvidíš, zítra mu bude líp."

„Neměl jezdit do té zatracené Prahy v tomhle počasí! To nové zboží nám za to nestojí, abychom přišli o našeho milovaného otce," rozčíleně zvedla hlas jako by mě ani neslyšela před tím mluvit, ale mě do řeči vůbec nebylo.

Určitě je toto jen zlý sen a já se za chvíli z něj probudím!

Nechtěla jsem si totiž připustit, že bych se mohla stát vdovou.

Ne, nesmím takto myslet.

On se vyléčí, a já mu věřím.

„Nechci, aby umřel."

„Ani já," na víc než dvě slova jsem se nezmohla. Bylo mi hrozně. Tak moc zoufale.

Avšak, ve strachu ze smrti a nad našim rodinným osudem jsem se konečně sebrala.

„Opaříš se, vždyť je ta voda vařící, ještě si ublížíš," vzala jsem Aničce cínový koflík plného čaje z ruky a sama jsem scedila heřmánek od vody. Musela jsem mluvit sama se svým manželem, dokud ještě dokáže komunikovat.

Dokud vnímá a dýchá. Dokud žije.

„Kateřinko, prosím, běž za svou sestrou do kuchyně a nech nás tu samotné," něžně jsem ji pohladila po vláskách, aby vstala z mé postele a mohla si k němu sama usednout. Ležela u něj schoulená v náručí a drželi se spolu za ruce.

Zlaté srdceOù les histoires vivent. Découvrez maintenant