Mocná krev na druhou

1-10

Jeden z dalších slunečních letních dnů, Harry James Potter se nacházel ve svém skromném pokoji v domě jeho nenáviděného strýce a tety. Po několika měsících se tam musel vrátil na žádost Brumbála, bylo to tak pro něj prý bezpečnější.

Ten den měl narozeniny, ale stejně nic neočekával. Poslední dny se cítil otupělý. Snažil se přesvědčit sám sebe, že nic nechce. To se mu však nedařilo. Doufal, že mu jeho přátelé pošlou alespoň nějaký ten dopis. Přece jenom mu nic za celý léto nic nepřišlo, a to už byla polovina prázdnin pryč.

On sám nechtěl učinit první krok. Nechtěl nahradit jeho Hedviku jen pár měsíců po její smrti zapříčenou smrtijedy, jen aby poslal jeho ‚přátelům' dopis. Proč na něj zapomněli? Ptal se dokola.

Seděl na parapetu a vzpomínal, tolik mu v tu chvíli chyběla Hedvika. Dal by cokoliv, aby si ji mohl naposledy pohladit.

Přes všechny vzpomínky, co mu šrotovali v hlavě, si ani neuvědomil začínající bolesti. Bolest neustupovala, ba naopak se stupňovala. Když si uvědomil, že něco není v pořádku, vstal. Bolest, která se ozvala jako rána bičem, ho přemohla a on ztratil vědomí.

Rána, jež se ozvala celým domem, donutila Vernona vstát od snídaně, kterou mu ten den udělala jeho drahá žena. Vtrhl do malého pokojíku a začal řvát:

„Ty spratku, nebudeš tady dělat žádný bordel. Měl bys být rád, že tě tady necháme bydlet. Nehraj si na něco víc, a to už tě tvůj vzhled natolik omrzel, že se musíš vydávat za někoho jiného?!"

Harry, který stále ležel na zemi, si neuvědomil, co vlastně říká. Jeho strýc odešel, aby si mohl dojíst snídani.

Chlapec s obtížemi vstal a vydal se do koupelny. Byl unavený, ale i tak ho ten šok, co zažil, když pohlédl na svůj odraz, dokonale probudil. Byl minimálně o deset centimetrů vyšší, jeho opálená pokožka zesvětlala, z jeho černých věčně neposedných vlasů se proměnila na uhlazené, hnědé prameny bílé, ne o moc delší, na jeho tváři teď prostupovaly lícní kosti, obočí se stalo mírné řidším a nos změnil svůj tvar. Jen oči mu zůstaly stejně smaragdové.

„Co to je?" zeptal se vyděšeně. Díval na sebe se strachem. V hlavě mu promluvil hlásek.

„Uklidni se a mysli na svoji podobu."

Zavřel oči a soustředil se. Když je otevřel, čekalo ho zklamání. Vlasy ztmavly na jeho původní barvu, ale jinak vše zůstalo stejné.

Rychle ze skříně vyhrabal černou mikinu, snažil se, aby ho co nejvíc zakryla.

Zakručelo mu v břiše, a proto to vzal dolů do kuchyně, kde u jídelního stolu seděli všichni Dursleyovi. Petunie na něj házela nenávistné pohledy, ale nic neřekla. Vzal si plátek chleba a hned zamířil zpět. Vernon na něho něco řekl, ale to již úspěšně ignoroval.

Když otevřel dveře, viděl na stole sedět malou černou sovu, která měla na nožce dopis. Měla na sobě Bradavický znak. Dopis opatrně otevřel. Nevěděl, co očekávat.

Zdravím Harry

Zítra tě vyzvednu, abych tě mohl přemístit do doupěte, kde strávíš zbytek prázdnin. Sbal si všechny věci. O učení se neboj, s Weaslovými půjdeš pak nakupovat na Příčnou ulici týden před začátkem školního roku.

S pozdravem Albus Brumbál.

„Konečně," zajásal. V tu chvíli přiletěla druhá větší sova.